ECLI:CZ:US:2017:4.US.2894.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2894/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky no. 22 s.r.o., Antala Staška 1565/30, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 15, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o ustanovení opatrovníka právnické osobě ze dne 21. 7. 2017 sp. zn. 43 Nt 2835/2017, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým jí byl na základě žádosti policejního orgánu pro účely trestního řízení vedeného proti ní podle §34 odst. 4 a 5 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob") ustanoven opatrovník. Stěžovatelka dále in eventum navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.
Stěžovatelka namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 jí ustanovil opatrovníka, aniž by jí poskytl lhůtu sedmi dnů pro zvolení jiné osoby, která za ni bude činit úkony v trestním řízení, jak to přikazuje ustanovení §34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V této souvislosti stěžovatelka rozporuje interpretaci ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, z níž vycházely jak orgány činné v trestním řízení, tak i Ústavní soud v usneseních sp. zn. II. ÚS 2329/16 a II. ÚS 2520/16. Pro případ, že by Ústavní soud shledal tuto interpretaci jako jedinou možnou, navrhuje stěžovatelka zrušení §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Uvádí, že rozhodnutí o ustanovení opatrovníka jí nebylo nijak oznámeno, natož doručeno, a stejně tak jí nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka podotýká, že ustanoveného opatrovníka zřejmě její zájmy příliš nezajímají, neboť nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a i v jiných ohledech je nečinný. Za nesouladný s ústavním pořádkem považuje postup orgánů činných v trestním řízení, kdy k zahájení jejího trestního stíhání došlo až několik měsíců po zahájení trestního stíhání jejího jednatele a následném výslechu druhého jednatele jako svědka, aniž by byly provedeny jakékoliv jiné důkazy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně a je omezena jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Kasační intervence tak může nastoupit výhradně v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, již nikterak odstranit.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že stejným problémem, tedy ustanovením opatrovníka právnické osobě podle §34 odst. 4 a 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích, na která sama stěžovatelka odkazuje, tedy v usneseních sp. zn. II. ÚS 2329/16 a II. ÚS 2520/16. Ústavní soud v těchto skutkově obdobných případech neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a potvrdil, že v situaci, kdy právnická osoba v daný okamžik skutečně neměla osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, připadal v úvahu pouze postup podle §34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a tedy ustanovení opatrovníka i bez předchozí výzvy podle §34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Bylo vyloučeno, že by takovýto postup představoval ze strany soudu svévoli a porušení kogentních ustanovení podústavního práva, který by se zcela vymykal příslušnému procesně právnímu rámci.
V nyní posuzované věci rovněž nastala situace, kdy ani jeden z jednatelů stěžovatelky za ni z důvodů vyplývajících z §34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemohl činit v řízení úkony. Proto Obvodní soud pro Prahu 1 postupoval podle §34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a ustanovil stěžovatelce opatrovníka, aniž by jí poskytnul lhůtu k určení osoby, která by za ni činila úkony. Ústavní soud nemá žádný důvod přehodnocovat své stanovisko vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích a opětovně konstatuje, že uvedený postup nepředstavuje porušení ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ohledně dalších námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že s napadeným rozhodnutím souvisejí toliko nepřímo, ať již jde o údajnou pasivitu ustanoveného opatrovníka, nedoručení napadeného usnesení či o několikaměsíční časový odstup mezi zahájením trestního stíhání jednoho z jejích jednatelů a zahájením trestního stíhání samotné stěžovatelky. Tyto okolnosti nemohou mít vliv na posouzení, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a zda je proto třeba toto rozhodnutí zrušit, jak stěžovatelka navrhuje. Za nedůvodnou považuje Ústavní soud také námitku stěžovatelky, že jí nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Z ustanovení §34 odst. 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob totiž jasně vyplývá, že má-li právnická osoba opatrovníka, doručují se písemnosti určené právnické osobě pouze tomuto opatrovníkovi. Orgány činné v trestním řízení toto zákonné pravidlo respektovaly.
Pokud jde o eventuální návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Ústavní soud připomíná, že z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 či I. ÚS 2963/16).
Ústavní soud proto již jen stručně podotýká, že smyslem ustanovení §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je mj. chránit zájmy právnické osoby, které mohou kolidovat se zájmy osob, jež jsou za standardních okolností oprávněny činit za právnickou osobu úkony. Opatrovník pak má následně v řízení plné právo vystupovat za právnickou osobu a má povinnost řádně hájit její zájmy. Jestliže v určitém jednotlivém případě opatrovník tuto svou povinnost neplní, nemůže to být důvodem pro závěr o protiústavnosti zákonného ustanovení, na jehož základě je opatrovník přibírán do řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu