ECLI:CZ:US:2011:4.US.2903.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2903/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2011 o ústavní stížnosti MUDr. L. V., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2010 čj. 11 C 109/2007-231 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011 čj. 19 Co 23/2001-261 (čj. citována dle stěžovatelčina návrhu) takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 9. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen v záhlaví uvedený návrh označený jako "Podání ústavní stížnosti současně s dovoláním", ve kterém stěžovatelka žádá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud toto podání nejprve přezkoumal z hlediska formálních náležitostí. Shledal, že stěžovatelka nedoložila zastoupení advokátem [srov. ustanovení §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], takže její podání nesplňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Pokud podmínka sepisu návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem advokátem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích rozhodnutí Ústavního soudu však vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně a dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Tyto požadavky, kladené na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jsou stěžovatelce známy již od konce roku 1998, neboť v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 483/98, I. ÚS 398/07, III. ÚS 358/07, II. ÚS 1021/08, a I. ÚS 1953/08 Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval. Za zmíněnou dobu byla tedy stěžovatelka mnohokrát informována o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla v řízení o ní advokátem také zastoupena.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné poznatky z dřívějších návrhů stěžovatelky již není třeba, aby poučení o náležitostech ústavní stížnosti bylo jí formalisticky znovu a znovu zasíláno u každého z jejích dalších podání. Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Uvedený právní závěr je navíc stěžovatelce znám již z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1445/09, jímž rovněž došlo k odmítnutí jejího návrhu bez výzvy k odstranění vad podání.
V projednávané věci tak Ústavní soud shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Jen na okraj poznamenává Ústavní soud, že i kdyby byl stěžovatelčin nyní podaný návrh bezvadný, šlo by o ústavní stížnost pro předčasnost nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. října 2011
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj