ECLI:CZ:US:2007:4.US.293.06
sp. zn. IV. ÚS 293/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. L. N., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 188/2004-18, ze dne 14. 12. 2004, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Afs 48/2005-51, ze dne 8. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 188/2004-18, ze dne 14. 12. 2004, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č.j. 7644/2000/FŘ/130. Rovněž stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Afs 48/2005-51, ze dne 8. 2. 2006, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že se bez svého přičinění a v důsledku okolností vyplývajících z přijetí nové právní úpravy týkající se správního soudnictví ocitl v jiném postavení, než jaké mu přiznávala původní úprava. Došlo k tomu tak, že stěžovateli byla dodatečným platebním výměrem č. 19335/99/320911/3487 ze dne 22. 2. 1999 doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1996 ve výši 677.600,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č.j. 7644/2000/FŘ/130, zamítnuto. Následně se tedy stěžovatel správní žalobou ze dne 9. 8. 2001 domáhal soudního přezkumu zmíněného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 29 Ca 293/2001-28, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 2. 8. 2004, č. j. 3 Afs 22/2004-47, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby posléze krajský soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 29 Ca 188/2004-18, stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když nedoložil přijetí zdanitelného plnění a neprokázal tak splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 48/2005-51, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl, když se ztotožnil se závěry krajského soudu.
Správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně byla podána 9. 8. 2001, a to podle ustanovení části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2002, kdy podle tehdejší úpravy byla přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí a nikoliv již nesprávná skutková zjištění, jak to umožňuje nová právní úprava. V důsledku toho ve své žalobě stěžovatel namítal pouze nezákonnost rozhodnutí, a to i přesto, že řízení o jeho žalobě bylo dokončeno podle nového zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), dle jehož ustanovení §130 řízení zahájená do 31. 12. 2002 byla dokončena podle tohoto zákona. Stěžovatel již však nemohl v tomto smyslu svůj žalobní návrh doplnit či změnit, neboť v době nabytí účinnosti nové právní úpravy mu lhůta k doplnění správní žaloby marně uplynula. Skutečnost, že žaloba byla podána v době účinnosti protiústavní právní úpravy, tak měla za následek odnětí možnosti uplatnění nových argumentů a důkazů, ačkoliv samotná žaloba pak byla projednána již za účinnosti právní úpravy s Ústavou souladné. Stěžovatel je proto toho názoru, že kdyby mohl v původní žalobě uplatnit všechny argumenty, jak byly uplatněny později v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, nemohl by soudní přezkum dopadnout v jeho neprospěch.
Z výše uvedených důvodů se tedy stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Přípisem ze dne 6. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně, jenž zcela odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nemíří svojí stížností do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale do neústavnosti právní úpravy v době, kdy podával žalobu ke krajskému soudu. Rovněž konstatoval, že v řízení před krajským soudem stěžovatel uplatnil pouze tvrzení, která mohl použít již za předchozí právní úpravy, a ani v kasační stížnosti neuplatnil námitky proti postupu správního soudu, proto se domnívá, že stěžovatel se snaží přenést odpovědnost za svou procesní neaktivitu na soud. Závěrem Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přechodného ustanovení §130 odst. 1 soudního řádu správního řízení podle části páté, hlavy druhé, občanského soudního řádu, účinného přede dnem nabytí účinnosti soudního řádu správního, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního soudního řádu správního. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení §46 odst. 2 až 4 soudního řádu správního se užijí obdobně. Řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, zahájená před 1. 1. 2003, soudní řád správní, v citovaném přechodném ustanovení, podrobuje režimu nové právní úpravy obsažené v jeho §65 a násl., bere však v úvahu okolnost, že podané žaloby, příp. jiné procesní úkony učiněné účastníky před jeho účinností, byly podány za účinnosti právní úpravy, jež pro ně v některých ohledech předepisovala splnění jiných podmínek, než jak jsou nově stanoveny v soudním řádu správním. Vedle určení, že účinky těchto úkonů zůstávají zachovány i pro řízení podle nové úpravy, proto soudní řád správní stanovuje, že tyto úkony nutno posuzovat podle nové úpravy přiměřeně. Přiměřené posuzování procesních úkonů zde znamená, že je nutno na ně z hlediska požadavků na jejich náležitosti a obsah hledět s přihlédnutím k odlišnostem v těchto požadavcích mezi starou a novou právní úpravou. Jinak řečeno, účastníkovi zásadně nemůže v případech, na něž se vztahuje přechodné ustanovení, být na újmu skutečnost, že určitý úkon, jenž požadavky staré právní úpravy splňuje, v některých ohledech požadavkům úpravy nové zcela nevyhovuje. To však není tento případ. Stěžovatel sice podal svou správní žalobu v době účinnosti protiústavní úpravy správního soudnictví a mohl tak uplatnit pouze námitku nezákonnosti správního rozhodnutí, přesto byla jeho žaloba projednána v souladu s právem na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech. Ústavní soud nepovažuje v tomto případě za protiústavní, jestliže stěžovatel z důvodu uplynutí lhůty pro doplnění žaloby již nemohl napadnout věcnou správnost rozhodnutí, i když se může zdát, že se takto nedostalo stěžovateli lepšího právního postavení. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že smyslem přechodných ustanovení, mezi něž spadá i zmíněné ustanovení §130 soudního řádu správního, je primárně řešit problém návaznosti dvou právních úprav správního soudnictví a nikoli stanovení výhodnějších podmínek pro navrhovatele v již zahájeném řízení. Ústavní soud tedy nespatřuje nic neústavního v samotné skutečnosti, že ačkoli řízení formálně proběhlo dle nové úpravy, správní rozhodnutí byla fakticky přezkoumána dle původní právní úpravy, tedy pouze z hlediska splnění požadavku zákonnosti, tudíž nebylo zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání. O poškození stěžovatele a dotčení jeho legitimního očekávání lze uvažovat teprve v případě, že by mu aplikací soudního řádu správního bylo odepřeno právo již nabyté na základě občanského soudního řádu. Tato situace však nenastala. Dle zjištění Ústavního soudu stěžovateli nebylo odňato nebo zúženo právo na přezkum správních rozhodnutí ani jiné další procesní právo již nabyté dle staré právní úpravy, stěžovatel se tedy nedostal do horšího právního postavení, než jaké mohl očekávat v momentu, když správní žalobu podával. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovateli v době podání návrhu nic nebránilo kromě námitek proti zákonnosti správních rozhodnutí uplatnit i námitky věcné s tím, že by brojil proti neústavnosti právní úpravy, jež neumožňuje věcný přezkum správních rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele o porušení jeho ústavě zaručených práv nemohou obstát. Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod se zde jeví Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení legitimního očekávání stěžovatele, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu