ECLI:CZ:US:2002:4.US.297.02
sp. zn. IV. ÚS 297/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, čj. 28 Cdo 179/2002-114 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2000, čj. 15 Co 177/2000-84, spojené s návrhem na zrušení třetí věty v ust. §715 občanského zákoníku, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 15. 5. 2002 dne se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, čj. 28 Cdo 179/2002-116 (správně -114), kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2000, čj. 15 Co 177/2000-84, který též navrhla zrušit. Stěžovatelka, spoluvlastnice 3/4 bytového domu, se v řízení před obecnými soudy domáhala toho, aby žalovanému V. N. byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný byt v bytovém domě, který užíval na základě schválené dohody o výměně bytu ze dne 10. 7. 1996, nicméně bez uzavření nové nájemní smlouvy, ačkoliv se k tomu v této dohodě zavázal. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že schválením dohody o výměně bytu ze dne 10. 7. 1996 vstoupil žalovaný do práv a povinností dosavadních uživatelů
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně polemizuje s právními názory dovolacího soudu ohledně právních následků dohody o výměně bytů, sjednané se souhlasem pronajimatelů podle §715 obč.zák. Poukazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, čj. 20 Cdo 1230/99-91, ve věci Majer a spol., s tím, že stávající judikatura Nejvyššího soudu, včetně napadeného rozsudku, ohledně aplikace §715 obč. zák., je degradací vlastnického práva a představuje hrubé porušení základních práv zakotvených v čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení třetí věty v ust. §715 občanského zákoníku, podle níž "Odepře-li pronajimatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajimatele." neboť je přesvědčena, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") , čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a ustanoveními §§123, 124, 126 a 128 obč. zákoníku. Je toho názoru, že institut výměn cizích bytů je reliktem socialistického právního řádu, vycházejícího z povahy již 12 let neexistujícího a za naprosto odlišných podmínek utvářeného práva osobního užívání bytu a systému, nerespektujícího ani základní vlastnická práva.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z porovnání obsahu dovolání a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka reprodukuje v podstatě shodné argumenty, které uplatnila v řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím, resp. v dovolacím řízení. Za této situace odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, kde na námitky stěžovatelky příslušným způsobem reagoval. Napadený rozsudek respektoval závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod č. 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud jde o návrh na zrušení části ust. §715 obč. zák., rozhodnutí ponechal na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 239/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci Nejvyšším soudem ČR. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda právní názor tohoto soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, tedy že uzavřením dohody o výměně bytů dle §715 obč. zák., k níž byl dán souhlas pronajimatelů, vstupuje nový nájemce do práv a povinností svého předchůdce, aniž by musel uzavírat novou nájemní smlouvu, představuje namítaný zásah do ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě vše posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech tohoto soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení základních práv zakotvených v čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny, jako zjevně neopodstatněné.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatelky na zrušení třetí věty v ust. §715 občanského zákoníku. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ). Kromě toho je zřejmé, že podaný návrh na zrušení ust. §715, věta třetí obč.zák., neodpovídá podmínkám ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť k situaci, proti které stěžovatelka protestuje, nedošlo tím, že by pronajimatelé odmítli dát ke směně bytů souhlas, který by byl následně nahrazen soudním rozhodnutím.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu