ECLI:CZ:US:2009:4.US.2976.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2976/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) J. A. a 2) H. A., obou zastoupených JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, AK se sídlem Benešova 245, 280 02 Kolín II, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 12. 10. 2006 čj. 27 Co 491/2006-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod napadli shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 4. 2006 čj. 4 C 259/2005-39, vydaný v řízení o vyklizení nemovitostí. Stěžovatelé, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali na straně žalované, tvrdili, že odvolací soud zcela pominul skutečnosti, které se ukázaly být v řízení před nalézacím soudem nespornými, pochybil při hodnocení provedených důkazů a z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávná právní hodnocení. Tato pochybení v jejich souhrnu stěžovatelé vnímají jako porušení principu rovnosti účastníků řízení a z tohoto důvodu navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 4 C 259/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit nemovitosti ve výroku rozsudku blíže specifikované a vyklizené je předat žalobci, stěžovatelé podali dovolání. Nejvyšší soud věc meritorně pojednal, neboť dovolání stěžovatelů bylo přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a poté je rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 čj. 26 Cdo 2559/2007-97 zamítl. Rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelů, JUDr. P. Z., dne 3. 10. 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, je tedy nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, pokud by k tomu shledal zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele; k této nápravě by však nemohlo dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 331 a další, podrobněji též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 573).
Stěžovatelé sice odvíjejí zachování 60denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozsudku dovolacího soudu o zamítnutí dovolání, předmětný rozsudek však ústavní stížností podle jejího petitu nenapadli. Ústavní soud zkoumal ústavní stížnost i podle jejího obsahu (srov. závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, publ. in Přehled rozsudků ESLP č. 3/2004, str. 125), avšak ani z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit vůli stěžovatelů zahrnout do ústavního přezkumu i rozsudek Nejvyššího soudu; tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti kopii rozsudku soudů I. a II. stupně, kopii rozsudku Nejvyššího soudu však nepřipojili (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ve věci stěžovatelů byl přípustný mimořádný opravný prostředek řádně podán a příslušný orgán, Nejvyšší soud, o něm před podáním ústavní stížnosti věcně rozhodl. Proto bylo nezbytné i toto konečné rozhodnutí napadnout ústavní stížností; to se však v projednávané věci nestalo. Uvedené opomenutí představuje deficit, od kterého Ústavní soud nemůže odhlédnout, neboť rozhodl-li by o ústavní stížnosti směřující jen proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž konečné rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu - by zůstalo nedotčeno, nastal by zjevný rozpor s principem právní jistoty.
Ústavní soud nepředpokládá, že by vyložená subtilní zákoutí procesních předpisů nutně musela být známa samotným stěžovatelům. Leč právě proto požaduje zákon o Ústavním soudu povinné zastoupení stěžovatelů advokátem, jenž by - jako znalec práva - měl v souladu se svými právními povinnostmi (vyplývajícími především ze zákona o advokacii) i etikou advokátního stavu formulovat za své klienty návrh obracející se na Ústavní soud způsobem, jenž přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem nevyloučí. Zdá se, že v projednávané věci právě k takovému pochybení právního zástupce stěžovatelů došlo. Ústavní soud však není oprávněn případné vady naznačeného typu napravovat, neboť zákonem o Ústavním soudu je podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.
S ohledem na citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu a výše učiněná zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2009
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj