ECLI:CZ:US:2016:4.US.3017.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3017/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Matušinského, zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Prostorná 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2015, č. j. 57 Co 182/2015-88, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2014, č. j. 113 C 14/2014-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 113 C 14/2014-51, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla soudním exekutorům JUDr. Jiřímu Trojanovskému, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, a jeho předchůdci ve funkci Mgr. Janu Raichovi uložena povinnost zaplatit mu 49 835,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (přeplatku na nákladech exekuce vedené proti stěžovateli). Okresní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatele je promlčeno. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 57 Co 182/2015-88, rozsudek okresního soudu co do merita věci potvrdil; otázku promlčení označil za irelevantní a vyložil, že částky uhrazené na základě nezákonného rozhodnutí soudního exekutora se lze domáhat výhradně podle zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudkům krajského a okresního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 7. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že usnesení okresního soudu, na jehož základě byly náklady exekuce hrazeny, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 296/08; následně byly náklady stanoveny nově ve výši 7 998,10 Kč. Pokud v mezidobí došlo ke změně v obsazení exekutorského úřadu a ve smyslu §15 odst. 5 exekučního řádu převzal spis JUDr. Trojanovský po Mgr. Janu Raichovi, měl nastupující exekutor stěžovateli přeplatek na nákladech exekuce vrátit.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pro přezkum Ústavním soudem je určující výhradně dodržení ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci.
V projednávané věci dospěly obecné soudy k ústavně konformnímu závěru, že přeplatku na nákladech exekuce, který byl stěžovatelem uhrazen na základě nezákonného rozhodnutí zrušeného následně nálezem Ústavního soudu, se nelze domáhat z titulu bezdůvodného obohacení. Byť soud prvního stupně své rozhodnutí založil na nepřiléhavé úvaze o promlčení práva, byl jeho závěr korigován odvolacím soudem, který vyšel z toho, že předmětnou částku lze vymáhat pouze v intencích zákona č. 82/1998 Sb. jako náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci - nezákonným rozhodnutím soudního exekutora. Odvolací soud správně poukázal na §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého jsou úkony soudního exekutora považovány za výkon státní správy, a za škodu při ní způsobenou odpovídá stát.
Ústavní soud dodává, že pokud by se jednalo o exekuční řízení, v němž by bylo nadále pokračováno i po zrušení původního rozhodnutí o nákladech exekuce, stěžovateli by nic nebránilo uplatnit přeplatek na nákladech přímo v rámci (neukončeného) řízení, a to i tehdy, bylo-li by nadále vedeno (novým) soudním exekutorem, který ve smyslu §15 odst. 5 exekučního řádu převzal spis po exekutorovi, jenž řízení vedl původně a jehož výkon úřadu zanikl. O takový případ se ovšem v daném případě nejedná. Ani argumentace stěžovatele v tomto směru pak nemůže nic změnit na správnosti závěru obecných soudů, že vrácení nedůvodně zaplacené částky na nákladech exekuce se nelze domáhat v samostatném řízení z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž výhradně podle zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu