ECLI:CZ:US:2019:4.US.3028.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3028/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 8, Ledčická 649/15, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 478/2018-49 ze dne 13. září 2019 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 61 A 4/2017-101 ze dne 20. listopadu 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Magistrát města Pardubic rozhodnutím č. j. OSA/P-203/16-D/16 ze dne 18. 11. 2016 uznal stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť porušil povinnost vyplývající z §4 písm. c) a §14 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel se přestupku dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla dne 13. 2. 2016 v době kolem 13:35 hodin v Pardubicích u křižovatky ulic Palackého a Hlaváčova jel ve směru jízdy do centra a neřídil se vodorovným dopravním značením "V 15" a svislou dopravní značkou IP 20a (vyhrazený jízdní pruh), projel křižovatku ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč; dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím č. j. KrÚ 14068/2017/ODSH/12 ze dne 16. 2. 2017 odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
2. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 61 A 4/2017-101 ze dne 20. 11. 2018. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou rozsudkem soudu č. j. 1 As 478/2018-49 ze dne 13. 9. 2019.
3. Krajský soud v předmětném řízení nařídil jednání na den 24. 10. 2018. Zástupce stěžovatele Mgr. Voříšek se z jednání omluvil a zároveň požádal krajský soud o odročení jednání; jako důvod uvedl svoji nemoc a k podání přiložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 19. 10. 2019. Stěžovatel se k jednání bez omluvy nedostavil. Krajský soud dospěl k závěru, že omluva zástupce je nedůvodná a jednání neodročil. Učinil tak zejména s ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele ve své žádosti nedoložil, ba dokonce ani netvrdil, že by se marně snažil zajistit pro jednání substituci jiného advokáta, a to i přes to, že sám zaměstnává koncipientku. Přestože zástupce doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, nevyplýval z něj žádný konkrétní důvod faktické nezpůsobilosti dostavit se k soudnímu jednání. Krajský soud tak neměl za prokázané, že existují důvody k odročení jednání; v úvahu vzal také to, že mu je z úřední činnosti známo, že Mgr. Voříšek se k soudnímu jednání v řadě případů nedostavuje, přičemž se v minulosti buďto neomluvil, nebo doložil pouze rozhodnutí o pracovní neschopnosti bez uvedení důvodu. Krajský soud vyhodnotil žádost o odročení jednání jako účelovou snahu o oddálení rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud tyto závěry potvrdil.
4. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž polemizuje se závěry správních soudů ohledně důvodnosti výše popsané žádosti o odročení jednání. Tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádné soudní řízení zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud neodročil předmětné jednání, ačkoliv jej o to zástupce stěžovatele požádal, žádost odůvodnil a doložil rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Zamítnutím této žádosti bylo porušeno stěžovatelovo právo účastnit se osobně soudního řízení, právo být zastoupen advokátem na soudním jednání, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, právo na ústním jednání reagovat na předběžný názor soudu na věc a právo vyjádřit se na závěr k věci po provedeném ústním jednání a dokazování. Tímto postupem bylo rovněž porušeno právo stěžovatele, i jeho advokáta, na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud dále porušil podle stěžovatele jeho právo na řádné soudní řízení tím, že neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně toho, zda se mohl advokát stěžovatele na jednání dostavit.
5. Stěžovatel dále namítá porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jelikož ve věci měla rozhodovat podjatá soudkyně JUDr. Petra Venclová, PhD., která vytvořila hrubě difamující rozsudek, v němž neoprávněně kopírovala rozhodnutí z jiných řízení.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž tvrdí, že požadavek správních soudů na doložení důvodu vystavení pracovní neschopnosti advokáta byl nepřiměřený a postrádal legitimitu, jelikož soudy nerespektovaly právo stěžovatele (jeho advokáta) na informační sebeurčení jako aspekt práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny.
7. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Část návrhu stěžovatele je však podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.
8. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost byla vykonána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Problematikou odročování jednání na základě žádosti účastníka řízení nebo jeho zástupce se Ústavní soud již vícekrát zabýval, přičemž dovodil, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho zástupce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. Třebaže důvodem k odročení jednání samozřejmě může být i zdravotní indispozice účastníka či jeho zástupce, je povinností účastníka tuto skutečnost řádně doložit a prokázat; soud přitom musí v každém případu zvažovat, zda omluva není účelové povahy a není vedena snahou prodlužovat soudní řízení (viz usnesení sp. zn. II.ÚS 3576/14 ze dne 16. 12. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy dostatečně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč žádosti zástupce stěžovatele na odročení jednání nevyhověly. Soudy správně vzaly v úvahu, že zástupce žádným způsobem netvrdil ani neprokázal snahu o zajištění jeho zastoupení jinou osobou. Žádným způsobem se neodchýlily od judikatury Ústavního soudu, pokud hodnotily předložené rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti v souvislosti s ostatními relevantními okolnostmi, a to i těmi, které jim byly známy z úřední činnosti (srov. např. usnesení I. ÚS 1717/09 ze dne 11. 11. 2009). Vyjádřila-li soudkyně v odůvodnění svého rozhodnutí prostřednictvím citovaných pasáží jiných rozhodnutí uvedené skutečnosti a poukázala na předchozí praxi zástupce stěžovatele, není důvod v tom spatřovat její podjatost či nestrannost. Ve stejném smyslu pak nelze hodnotit takový postup soudů jako diskriminační, jelikož krajský soud pouze vzal v úvahu zvláštní postavení zástupce stěžovatele (advokáta) vzhledem k jeho praktikám spojeným s žádostmi o odročení jednání. Neobstojí ani argument stěžovatele týkající se jeho legitimního očekávání s ohledem na odlišnou rozhodovací praxi ostatních soudů o jeho žádostech na odročení jednání. Obecné soudy rozhodují o každé žádosti o odročení samostatně, s ohledem na relevantní okolnosti konkrétního případu, a nejsou proto vázány jinými rozhodnutími. Návrh stěžovatele je tak v této části zjevně neopodstatněný.
10. Námitkou proti neoprávněnému zásahu do práva na soukromí nebrojí stěžovatel proti zásahu do jeho osobní sféry, nýbrž do sféry jeho zástupce. Požadavek soudů na upřesnění důvodů pracovní neschopnosti advokáta není vůbec způsobilý do stěžovatelova práva na soukromí zasáhnout. Ústavní soud tak dospěl k názoru, že v této části se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
11. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu částečně jako návrh zjevně neopodstatněný a částečně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu