ECLI:CZ:US:2017:4.US.3049.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3049/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 27 Nd 256/2017-135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 28. 9. 2017 se Ing. Michal Štěpán (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o vyklizení bytu, o námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu.
Občanskoprávní spor o vyklizení bytu, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný, je veden u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 214/2015. V průběhu sporu vznesl žalovaný námitku podjatosti soudkyně JUDr. Martiny Škodové. O této námitce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2017 č. j. 1 Nc 2451/2017-100 tak, že soudkyně JUDr. Martina Škodová není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci.
Žalovaný podal proti uvedenému rozhodnutí dne 15. 5. 2017 prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1 "odvolání" k Vrchnímu soudu Praze; soud prvního stupně však toto podání vyhodnotil jako dovolání a předložil je k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, kde je věc vedena pod sp. zn. 26 Cdo 3330/2017, a rozhodnout o ní přísluší senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu určeného rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2017.
Dne 15. 7. 2017 žalovaný podal námitku podjatosti soudce Nejvyššího soudu JUDr. Miroslava Feráka.
Dne 30. 8. 2017 usnesením č. j. 27 Nd 256/2017-135 Nejvyšší soud rozhodl, že JUDr. Miroslav Ferák není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 3330/2017.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 27 Nd 256/2017 byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
V daném případě bylo napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudce za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelově civilní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 214/2015 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončilo, a tudíž k nápravě tvrzeného zásahu do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny nebyl zásadně příslušný Ústavní soud.
Stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má, resp. bude mít k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj