ECLI:CZ:US:2001:4.US.305.01
sp. zn. IV. ÚS 305/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti manželů MUDr. Z.Č. a MUDr. K.Č., zastoupených JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 710/99., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 710/99, kterým byl mj. pravomocně zamítnut jejich návrh na vydání specifikovaných nemovitostí, včetně rekreační chaty, v k.ú. Ú., s odůvodněním, že nejsou státními občany České republiky a tudíž nesplňují podmínku dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 90 věta první Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 11 věta první a druhá Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Nesouhlasí s právním posouzením jejich věci, jak bylo provedeno obecnými soudy. Uvedli, dne 9. 2. 1990 pozbyli československé státní občanství a k dnešnímu dni nenabyli české státní občanství, i když o to velmi stáli. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1981, sp. zn. 5 T 407/81 byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku. Tento rozsudek byl stejným soudem v roce 1990 zrušen v neveřejném zasedání, a to dle ust. §2 odst. 1 písm. d) zák.č. 119/1990 Sb., a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, a to k datu jejich vydání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že zrušením těchto rozhodnutí se obnovil stav před jejich vynesením a tedy i jejich právo vlastnické k předmětným nemovitostem. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, stanovil pouze způsob resp. postup, jakým se má rehabilitovaná osoba domáhat vydání věci a nic nemohl změnit na tom, že k majetku, který propadl státu, se vlastnictví obnovilo původním osobám a to bez rozdílu, přičemž poukázali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 117/93.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 38 C 129/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentaci dovolávající se právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 7), tedy že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné, a výslovně nic nezměnil na tom, že v důsledku zrušení rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví majetku. Uvedený názor byl ovšem postupem dle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), překonán, a to stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97 (viz nález ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97, publikovaný pod č. 45, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7), dle něhož pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Uvedeným stanoviskem pléna, i nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 20/97, je senát Ústavního soudu vázán ve smyslu §23 zákona a v daném případě neshledal důvody se od něj odchylovat. Proto má zato, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2001