ECLI:CZ:US:2012:4.US.305.11.1
sp. zn. IV. ÚS 305/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě-Přivoze, Špálova 80/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 To 95/2010-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 28. 1. 2011 domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. d) a písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. V dalším řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, odsouzen za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou za současného zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004.
3. K návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, tak i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 T 1/2010-126, ve výroku I. návrh na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, v rámci kterého byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 2 tr. z., zamítl. Současně pak ve výroku II. povolil obnovu řízení ve prospěch stěžovatele ve věci odsouzení stěžovatele dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, a současně zrušil výrok o vině a trestu a navazující rozhodnutí v uvedených rozhodnutích pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., jakož i další, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal do výroku I. stížnost stěžovatel, do výroku II. uvedeného usnesení pak podal stížnost krajský státní zástupce. K podaným stížnostem rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 To 95/2010-145, ke stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání o částečném zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 T 1/2010-126, podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ve výroku pod bodem II. a současně v tomto směru nově rozhodl tak, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ohledně trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. se zamítá. Ve výroku II. dále Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
4. Jak plyne z připojeného spisového materiálu, byla následně po podání ústavní stížnosti dne 16. 6. 2011 Krajskému soudu v Ostravě postoupena Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě stěžovatelova žádost, dle obsahu vyhodnocená jako další návrh na obnovu řízení. Usnesením ze dne 21. 11. 2011, č. j. 36 T 1/2011-89, Krajský soud v Ostravě tento v pořadí druhý stěžovatelův návrh na obnovu řízení ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, a taktéž ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, zamítl. Taktéž Vrchní soud v Olomouci ke stěžovatelově stížnosti návrh na obnovu usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 To 3/2012-119, zamítl.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci vytýká především zásah do jeho základního práva na veřejné projednání věci, neboť stížnostní řízení u vrchního soudu neprobíhalo v rámci veřejného zasedání. Stěžovatel poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/2010, podle něhož pokud rozhoduje soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova řízení, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. ř. jen způsobem uvedeným v ustanovení §286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání. Stěžovatel je toho názoru, že vrchní soud tak postupoval v rozporu s obecnými zásadami stanovenými trestně procesními předpisy, zejména pak s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., upravujícím zásadu volného hodnocení důkazů, ustanovením §2 odst. 11 tr. ř., jež stanoví, že jednání před soudy je ústní, jakož i v rozporu s ustanovení §2 odst. 12 tr. ř., kdy smí soud v rámci veřejného i neveřejného zasedání přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Stěžovateli tak byla odepřena možnost vyjádřit se v rámci kontradiktorního řízení při ústním jednání ke stížnosti krajského státního zástupce a neměl ani možnost vyjádřit se blíže k důkazům. Krajský soud v Ostravě se přitom podle názoru stěžovatele ne zcela úplně vypořádal s navrhovanými důkazy a v jeho postupu lze shledat jisté nesrovnalosti, jež měly být v rámci veřejného zasedání odstraněny. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 1/2010 a sp. zn. 36 T 1/2011.
7. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. ř.
9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že stížnostní soud neprojednal jeho návrh na obnovu řízení ve veřejném zasedání, v důsledku čehož postupoval i v rozporu s obecnými zásadami trestního řízení vztahujícími se k důkaznímu řízení. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud předně obecně uvádí, že platná trestněprocesní úprava stížnostního řízení, obsažená v ustanovení §148 a §149 tr. ř. nepreferuje ani kasační, ani apelační postup při vyřizování stížnosti, tj. zákon stížnostnímu orgánu neukládá, jaký způsob rozhodnutí o stížnosti má zvolit. Poskytuje mu tak širší možnosti volby možných postupů a neomezuje jej tolik, jako je tomu např. v řízení o odvolání. Stížnostní orgán tak může zvažovat též hlediska účelnosti, účinnosti a rychlosti řízení. V posuzovaném případě je však třeba ke zvolenému způsobu rozhodnutí přezkoumat i postup Vrchního soudu v Olomouci, který v neveřejném zasedání rozhodl o stížnosti státního zástupce způsobem dle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. tak, že vedle zrušení usnesení nalézacího soudu ve výroku II. sám s odkazem na §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ohledně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006.
10. Ústavní soud předesílá, že již ve svém nálezu sp. zn. III ÚS 608/2010 se zabýval postupem stížnostního soudu v obdobném případu z hlediska naplnění ústavněprávních záruk spravedlivého procesu. Ze zjištění, k nimž v dané věci dospěl, vycházel Ústavní soud posléze při hledání ústavně konformního výkladu ustanovení §286 odst. 1 a 2 tr. ř. a jeho vztahu k obecným ustanovením o stížnosti a formách jednání soudu [zejm. §149 odst. 1 písm. a) a §240 tr. ř.]. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval i otázkou důkazního řízení a hodnocení důkazů stížnostním soudem, k nimž i v nyní posuzované věci stěžovatel upíná své výhrady. Stranou úvah nezůstal ponechán ani požadavek tzv. kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků jako klíčových atributů spravedlivého řízení před soudem, jež je třeba vztáhnout na rovnoprávné postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného), pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení atd.
11. V kontextu uvedeného nálezu sp. zn. III ÚS 608/2010 je třeba z hlediska požadavku kontradiktornosti a rovnosti zbraní hodnotit v souzené věci i předmětné řízení o stížnosti, kterou podal státní zástupce proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla povolena obnova řízení ve prospěch stěžovatelova odsouzení pro trestný čin loupeže. Stěžovatel byl sice seznámen s obsahem odůvodnění uvedené stížnosti státního zástupce, ale pokud v dané věci rozhodl stížnostní soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státního zástupce. Stěžovatel navíc v přípisu ze dne 24. 10. 2010 (č. l. 138-139) předložil doplnění o nové důkazy k důkazům, jež již dříve uvedl v návrhu obnovy řízení. Stěžovatel byl tedy fakticky zbaven možnosti vlastní argumentací jakkoli ovlivnit rozhodování soudu druhého stupně o opravném prostředku podaném státním zástupcem v jeho neprospěch. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran. S odkazem na podrobnou argumentaci ve shora citovaném nálezu sp. zn. III ÚS 608/2010 Ústavní soud připomíná, že z důvodu uvedeného v §283 písm. d) tr. ř. může soud návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním. Tento výklad uvedeného ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu vztáhnout nejen na jednání soudu nalézacího, ale i na postup soudu, jenž rozhoduje o stížnosti. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř., se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle §2 odst. 11, 12 tr. ř. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže.
12. Ve světle shora uvedené argumentace se Ústavní soud v posuzované věci musel ve značné míře ztotožnit s právní argumentací stěžovatele. K uvedené zásadní námitce stěžovatele stran rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání s důsledky zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na veřejné projednání věci pak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí i některé další námitky ke způsobu, jakým se Krajský soud v Ostravě vypořádal s jím navrhovanými důkazy a zmiňuje i jisté nesrovnalosti k jeho protokolaci a písemnému vyhotovení usnesení.
13. K uvedené zásadní konstataci zásahu do stěžovatelových základních práv nemůže však Ústavní soud pominout další průběh řízení o obnově. K dalšímu v pořadí druhému stěžovatelovu návrhu na obnovu se v řízení vedeném pod sp. zn. 36 T 1/2011 Krajský soud v Ostravě opětovně zabýval jeho návrhem. Stěžovatel tak měl plnou možnost v nově podaném návrhu i ve dvou probíhajících veřejných zasedáních za jeho účasti dne 25. 10. 2011 a 21. 11. 2011 (č. l. 34-43, 79-83) předložit skutečnosti a důkazy a uplatnit argumenty svědčící ve prospěch jeho návrhu na obnovu řízení. Uvedenou argumentací stěžovatele se Krajský soud v Ostravě, jak plyne z jeho zamítavého usnesení ze dne 21. 11. 2011, č. j. 36 T 1/2011-89, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 To 3/2012-119, obsáhle zabýval.
14. Pokud Ústavní soud nahlíží na ústavně zaručená práva stěžovatele z materiálního hlediska, tj. v duchu zásad materiálního právního státu, nezbylo než konstatovat, že v konečném výsledku účinné uplatnění práv stěžovatele s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, neabsentovalo, neboť v navazujícím v pořadí druhém řízení o obnově nebylo stěžovateli faktické uplatnění jeho práva na spravedlivý proces a práva na veřejné projednání věci upřeno. Primárně je tak nutno v této souvislosti zdůraznit - bráno obecným pohledem - že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby v rámci řízení o ústavní stížnosti buď perfekcionisticky korigoval průběh či výsledky řízení před obecnými soudy, popř. zasahoval do jejich pravomoci tam, kde napadená rozhodnutí vzhledem ke změněným nebo dalším okolnostem již nemohou mít na práva stěžovatele žádný ústavně relevantní dopad.
15. Ústavní soud tak s ohledem na související okolnosti posuzované věci uzavírá, že neshledal důvodu pro svůj zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu