ECLI:CZ:US:1998:4.US.305.97
sp. zn. IV. ÚS 305/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. I.P., advokátem Advokátní kanceláře v K., proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 375/97-23, ze dne 30. 6. 1997, ve spojení s usnesením soudce Okresního soudu v Kladně, čj. 4 Nt 227/97-12, ze dne 13.6.1997, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 375/97-23, ze
dne 30.6.1997, a usnesení soudce Okresního soudu v Kladně, čj.
4 Nt 227/97-12, ze dne 13.6.1997, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze,
čj. 14 To 375/97-23, ze dne 30.6.1997, kterým byla zamítnuta jeho
stížnost proti usnesení soudce Okresního soudu v Kladně, čj. 4 Nt
227/97-12, ze dne 13.6.1997, o vzetí stěžovatele do vazby.
Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno sdělením obvinění
stěžovateli vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR
v Kladně dne 12. 6. 1997, pod ČVS: OVV-775/97, ve 13,10 hodin
a návazně byl stěžovatel téhož dne ve 14.25 hodin zadržen. Jeho
osobní svoboda však byla omezena již před sdělením obvinění, a to
dne 12.6.1997 v 10,15 hodin tím, že po jeho převezení na Okresní
úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně z Obvodního oddělení Policie
ČR v Kladně, kam se dostavil dobrovolně na základě písemného
předvolání k podání vysvětlení, byl umístěn do čekárny a zde byl
policisty ČOZ 243209 a ČOZ 277707 hlídán od 10,20 hodin do doby
zadržení ve 14,25 hodin. O tomto faktickém stěžovatelově zadržení
však nebyl učiněn příslušný záznam či vypracován protokol.
Stěžovatel přitom nemohl úřad vyšetřování opustit, neboť kromě
toho, že byl hlídán, byla čekárna oddělena od schodiště mříží,
kterou obsluhoval službu konající příslušník úřadu vyšetřování.
Stěžovatel si tak nemohl v uvedené době zařídit své osobní věci
a odejít si pro cigarety a na oběd. Cigarety mu musel donést
příslušník, který ho hlídal, a oběd mu na požádání přinesl jeho
řidič, který za ním na úřad vyšetřování přišel. Stěžovatel byl
pak odevzdán soudu až dne 13. 6. 1997 ve 13,06 hodin, tj. po
uplynutí 24 hodin od omezení jeho osobní svobody. Obhájce
stěžovatele na tuto skutečnost upozorňoval již při předvedení
stěžovatele před soudce a později ve stížnosti proti rozhodnutí
o vzetí stěžovatele do vazby. Soudce však přesto vzal stěžovatele
do vazby a ani stížnostní soud toto pochybení nenapravil.
Stěžovatel proto namítá, že byl vzat do vazby v rozporu
s ustanovením čl. 8 Listiny a odkazuje na nález Ústavního soudu
uveřejněný pod č. 23/1997 Sb. Policie si tak v jeho případě
prodloužila dobu k přípravě materiálů pro vyšetřovatele tím, že
neprovedla řádně úřední záznam o zadržení, ale pouze fakticky
omezila jeho svobodu. Stěžovatel ve svém případě vidí příklad
dokumentující nesprávnou praxi orgánů činných v trestním řízení,
jíž tyto orgány obcházejí kogentní ustanovení o lhůtách
o zadržení, tak jak na to poukázal již výše zmíněný nález
Ústavního soudu. Obhájce stěžovatele upozornil na překročení
zákonné 24 hodinové lhůty rovněž okresního státního zástupce
v Kladně, který svým dopisem ze dne 1. 7. 1997, čj. 1 Zt
855/97-38, sice přiznal určité pochybení policistů a dal pokyn
k prověření postupu policejního orgánu a vyšetřovatele Inspekce
ministra vnitra, stěžovatel však nebyl propuštěn na svobodu.
Stěžovateli proto nezbylo, než se obrátit na Ústavní soud.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Praze a připojil si spis Okresního
úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně, sp.zn. ČVS: OVV-775/97,
a spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 4 Nt 227/97. Krajské
státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka
řízení vzdalo.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze
plně odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel se na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně
dostavil 12. 6. 1997 dobrovolně a zdržen byl téhož dne ve 14,25
hodin. Zadržení nepředcházelo zajištění podle §14 zákona č.
283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výpovědi
obviněného před soudcem Okresního soudu v Kladně nevyplývá, že by
se odchodu z budovy úřadu vyšetřování před svým zadržením
výslovně domáhal, a že by mu byl tento odchod znemožněn. Soudce
Okresního soudu v Kladně, jako soud I. stupně, tedy postupoval
zcela správně, když shledal, že zákonná 24 hodinová lhůta byla
zachována.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a obou
připojených spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Ze spisu Okresního soudu v Kladně Ústavní
soud zjistil, že stěžovatel se dne 12. 6. 1997 v 9,00 hod
dobrovolně dostavil na písemné předvolání na Obvodní oddělení
Policie ČR v Kladně, a poté byl převezen služebním vozidlem
k podání vysvětlení na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR
v Kladně. Zde byl posazen do čekárny a jeho spis byl předán
vyšetřovateli, který v 10,15 po prostudování spisu uvedl, že spis
je na sdělení obvinění, a že stěžovatele musí někdo hlídat. Od
10,20 hod do 14,25 hod. byl pak stěžovatel v čekárně hlídán
policistou, aby čekárnu neopustil, a ve 14,25 hodin byl podle
sepsaného protokolu o zadržení obviněného zadržen, když mu bylo
předtím podle sepsaného záznamu ve 13,10 hodin sděleno obvinění.
Okresní státní zastupitelství v Kladně následně navrhlo podle §68 trestního řádu vzetí stěžovatele do vazby a tento návrh byl
dne 13.6.1997 předán Okresnímu soudu v Kladně. Z protokolu
o výslechu stěžovatele před soudcem Okresního soudu v Kladně dne
13.6.1997 v 15,45 hodin vyplývá, že stěžovatel a jeho obhájce
soudce upozornili, že k zadržení stěžovatele došlo dříve než ve
14,25 hodin dne 12.6.1997, jak bylo uvedeno v protokolu,
a navrhli vyslechnout jmenovitě označené svědky, kteří by to
mohli potvrdit. Soudce k tomuto návrhu uvedl, že při rozhodování
o vazbě bude vycházeno ze spisového materiálu jemu předloženého
a z výpovědi stěžovatele. Svým usnesením ze dne 13.6.1997 pak
soudce Okresního soudu v Kladně rozhodl o vzetí stěžovatele do
vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního
řádu. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že z předloženého
spisu není zřejmé, že by zadržení stěžovatele předcházelo
zajištění stěžovatele podle §14 zákona č. 283/1991 Sb., jež by
bylo možno považovat za omezení osobní svobody, a které by se
počítalo do lhůty 24 hodin. Časovou prodlevu mezi dostavením se
stěžovatele k vyšetřovateli a započetím jeho výslechu, případně
sdělení obvinění, nelze podle okresního soudu považovat za
omezování osobní svobody podle §75, §76 trestního řádu.
Stěžovatel podal proti usnesení o vzetí do vazby stížnost,
v níž poukazuje - stejně jako v ústavní stížnosti - na fakt, že
jeho osobní svoboda byla omezena již v okamžiku převezení na úřad
vyšetřování, kdy byl umístěn v čekárně uzavřené mříží, ovládanou
službou, rozhodující o tom, kdo čekárnu může opustit, a navíc byl
po celou dobu do doby zadržení hlídán policistou. Krajský soud
v Praze však stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm.
c) trestního řádu zamítl. Odůvodnění zamítnutí stížnosti, pokud
jde o namítané nepřípustné omezení stěžovatelovy osobní svobody,
překročením 24 hodinové lhůty, je uvedeno výše u vyjádření
Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti.
Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud ze
zjištění, že stěžovatel, který se na policii dobrovolně dostavil
na předvolání, byl v době od 10,15 hodin do 14,25 hodin, kdy byl
podle protokolu zadržen, na Okresním úřadu vyšetřování Policie ČR
v Kladně omezen na své svobodě. Jak vyplývá ze stěžovatelova
návrhu i úředních záznamů uložených v připojeném soudním spisu
(list. č. 26 a 27), byl stěžovatel po tuto dobu nuceně držen na
určitém místě, tj. v čekárně úřadu vyšetřování, kterou bylo možno
opustit pouze pokud to připustila služba obsluhující mříž
oddělující čekárnu od schodiště. Stěžovatel byl navíc po celou
dobu hlídán příslušníkem policie, který stěžovateli sdělil, že
z čekárny nemůže odejít. Je přitom nerozhodné, zda se opuštění
čekárny stěžovatel výslovně domáhal a odchod mu byl přitom
znemožněn, jak podmínil touto skutečností posouzení omezení
osobní svobody Krajský soud v Praze. Samu skutečnost, že se
stěžovatel domáhal odchodu jen slovně a nikoliv důraznějším
způsobem, nelze vykládat ve prospěch možnosti omezovat za těchto
podmínek osobní právo svobody pohybu. Listina v čl. 8 odst. 2
výslovně stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Jestliže ve
stěžovatelově případě došlo k omezení jeho osobní svobody, je
třeba vnímat rozdíl mezi omezením a zbavením osobní svobody pouze
jako rozdíl ve stupni nebo intenzitě a nikoliv jako rozdíl ve své
podstatě. Nelze zde tedy přisvědčit právní argumentaci Okresního
soudu v Kladně, že před zadržením stěžovatele dne 12.6.1997 ve
14,25 hodin soud nezjistil jiné omezení osobní svobody
stěžovatele, které by se do lhůty 24 hodin nutné k podání návrhu
na vzetí stěžovatele do vazby počítalo. Stěžovatelova osobní
svoboda byla totiž omezena v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny
právě proto, že omezení osobní svobody stěžovatele před jeho
zadržením ve 14,25 hodin nebylo možno podřadit pod instituty
zadržení obviněného (§75 trestního řádu) nebo zadržení osoby
podezřelé (§76 trestního řádu), ani pod institut zajištění podle
§14 zákona č. 283/1991 Sb. Faktickým omezením stěžovatelovy
osobní svobody však byl současně dotčen čl. 8 odst. 3 Listiny,
který stanoví, že zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin
propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Ústavní soud má za
to, že do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení
trestního řádu bylo třeba včítat nejen dobu, po kterou byla osoba
podezřelá ze spáchání trestného činu zajištěna podle ustanovení
§14 odst. l písm. d), e), zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
platném do 1. 7. 1998, tak jak to vyjádřil ve svém nálezu
publikovaném pod č. 23/1997 Sb., ale i dobu po kterou byla její
osobní svoboda bezprávně omezena způsobem contra legem.
Byla-li tedy stěžovatelova osobní svoboda omezena již
12.6.1997 v 10,15 hodin jeho umístěním a nuceným držením
v čekárně Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně
a návazně jeho zadržením podle §75 trestního řádu ve 14,25 hodin
a soudu byl předán teprve dne 13. 6.1997 ve 13,06 hodin, stalo se
tak již po uplynutí 24 hodinové lhůty. Podal-li tedy v tomto
případě státní zástupce návrh na vzetí do vazby místo toho, aby
stěžovatele propustil na svobodu (§75 věta třetí trestního
řádu), nemohly obecné soudy o takto nezhojitelným nedostatkem
zatíženém návrhu věcně rozhodnout. Pokud tak přesto učinily,
porušily tím ústavně zaručená základní práva stěžovatele
zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3, Listiny.
Ústavní soud proto, aniž by zkoumal důvody vazby podle §67
písm. c) trestního řádu, ústavní stížnosti vyhověl, a stížností
napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2, 3, Listiny
zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. srpna 1998