ECLI:CZ:US:2015:4.US.3089.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3089/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti společnosti multigate a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, IČ: 25912186, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 113/2013 ze dne 29. 8. 2014, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 35/2012-98 ze dne 9. 10. 2013, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL/30735/2011, č. j. KUZL/30737/2011, č. j. KUZL/30738/2011 a č. j. KUZL/85618/2011 ze dne 11. 1. 2012 a rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru kultury sp. zn. MMZL 32305/2011, sp. zn. MMZL 32300/2011, sp. zn. MMZL 32303/2011 ze dne 16. 3. 2011 a sp. zn. MMZL 116582/2011 ze dne 14. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí a rozsudků, kterými nebylo vyhověno její žádosti o vrácení přeplatku podle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen "daňový řád"), vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, a to ve výši 4.239,- Kč a 67.841,-Kč za období od 15. 7. 2010 do 30. 9. 2010, ve výši 85.000,- Kč za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 a ve výši 90.000,- Kč za období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011.
Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 94 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve uvedla, že si je vědoma usnesení Ústavního soudu vydaných ve shodné věci, tj. řešící problematiku vrácení přeplatku na místním poplatku za jiné technické herní zařízení, přesto považuje skutkové i právní okolnosti nyní předložené věci za odlišné. Odlišnost spatřuje v tom, že v podané správní žalobě včas uplatnila námitku ohledně povinnosti správce daně vydat platební výměr na místní poplatek, přičemž však správní soudy, které se jí zabývaly, dospěly k závěrům, které nejsou akceptovatelné a jsou v rozporu s principem zapovídajícím rozhodovací libovůli. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka v této souvislosti vytkla, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (názorem, že v řízení o přeplatku je možné přezkoumat i samotnou hmotně právní povinnost k placení místního poplatku), aniž předložil věc rozšířenému senátu ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Vyjádřila též přesvědčení, že za situace, kdy jí nebyla poplatková povinnost řádně vyměřena platebními výměry (když konkludentní vyměření poplatku možné není), jsou rozhodnutí o nevrácení přeplatku rozhodnutími nicotnými. Stěžovatelka dále obsáhle polemizovala s názorem Nejvyššího správního soudu, že se poplatková povinnost vztahuje i na zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, a zpochybňovala rovněž pravomoc Ministerstva financí k povolování provozování jiného technického zařízení. Stěžovatelka tímto v ústavní stížnosti setrvala na názoru, že právní důvod pro placení předmětného místního poplatku nebyl dán.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se skutkově i argumentačně obdobnými podáními téže stěžovatelky ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval, přičemž ve všech případech (evidováno je jich 30) shledal, že uplatněné námitky nejsou důvodné a ústavní stížnosti odmítl (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13 ze dne 6. 11. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2014/14 ze dne 10. 11. 2014 či nejnověji usnesení sp. zn. II. ÚS 905/15 ze dne 27. 5. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaných usneseních jakkoliv odchýlit, proto na ně, s ohledem na shodu z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, pro stručnost odkazuje.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu