Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.08.1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 91/11 SbNU 297 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.309.97

sp. zn. IV. ÚS 309/97 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.V., zastoupené JUDr. M.V. advokátem se sídlem ve S,, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č. j. 13 Co 155/97-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí ČR, jako vedlejšího účastníka, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č. j. 13 Co 155/97-53, se zrušuje. Odůvodnění: Dne 20. 8. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997 , č.j. 13 Co 155/97-53. Tímto rozsudkem byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Ministerstvu financí ČR, kterou se domáhala poskytnutí finanční náhrady podle §13 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb. za vyvlastněné nemovitosti, a to dům čp. 858 se stav. parcelou č. 969 a parcelu č. 2888/101, kat. území K. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Uvádí, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, dědění se zaručuje; podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Nesouhlasí se závěry obou soudů, podle nichž důvodem pro zamítnutí žaloby byl již samotný nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného Ministerstva financí ČR. Podle stěžovatelky v tak závažné záležitosti, jakou je aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze žalobu zamítnout pouze z toho důvodu, že na výzvu Městského soudu v Praze nedošlo ke změně žalovaného místo Ministerstva financí ČR na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí ČR. Je přesvědčena, že soudy jsou povinny řádně poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, což soud I. stupně neučinil. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudů, že nemovitosti byly na žalobkyni převedeny jejími prarodiči z toho důvodu, aby se zabránilo jejich konfiskaci. Vytýká soudům, že se zabývají tím, že její prarodiče byli osobami státně nespolehlivými, přestože státní nespolehlivost podle §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nutno posuzovat ve vztahu ke stěžovatelce, neboť ta byla vlastnicí nemovitostí, za které požaduje náhradu a které jí byly neoprávněně odňaty po 25. 2. 1948. Stěžovatelka je toho názoru, že tvrzení soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 1, který připouští, že v roce 1950 došlo k porušení §86 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. a tudíž k protiprávnímu postupu ze strany správních orgánů, jestliže bylo rozhodnuto o obnově řízení k žádosti orgánů, které nebyly účastníky správního řízení. Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal Městský soud v Praze a které je podepsáno předsedou senátu, který rozhodoval o odvolání, se uvádí, že tento soud poučil přítomného zástupce stěžovatelky o nedostatku pasivní legitimace žalovaného Ministerstva financí ČR, které finanční náhrady poskytuje jménem státu, nikoliv jménem svým jako orgán státní správy. Pokud právní zástupce stěžovatelky neoznačil správně žalovanou stranu a setrval na svém nesprávném názoru na otázku pasivní věcné legitimace, musel Městský soud v Praze již z tohoto důvodu potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Dále se ve vyjádření uvádí, že nelze pominout ani druhý důvod zamítnutí žaloby stěžovatelky vycházející z ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž jde o případ, kdy na stěžovatelku byly převedeny nemovitosti osobami státně nespolehlivými jen proto, aby se zabránilo očekávané konfiskaci. Soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako bezdůvodná zamítnuta, neboť rozsudek odvolacího soudu neporušil žádné právo stěžovatelky zakotvené v Ústavě nebo Listině. Ministerstvo financí České republiky, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvedlo, že stížností napadený rozsudek vychází z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a jeho výrok je v souladu se zákonem i judikaturou. Stěžovatelka byla na správné označení povinného subjektu soudem výslovně upozorněna a přesto na nesprávném označení setrvala. Ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta. Ústavní soud si dále vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 spis vedený pod sp. zn. 9 C 112/92 a seznámil se podrobně s jeho obsahem. Ze spisu bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti vlastnil na základě kupní smlouvy ze dne 29. dubna a 10. května 1938 E.K. do své smrti dne 18. 12. 1943, kdy padl na frontě jako německý voják. Dědici nemovitostí se stali jeho rodiče, F. a A. K., každý jednou polovinou, tedy osoby, na něž se vztahovalo ustanovení §1 odst. 1 bod 2 Dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Odstupní smlouvou ze dne 7. 3. 1945 byl majetek převeden na nezletilou vnučku O. Š., dceru E. Š., rozené K., provdané v roce 1939 za F. Š. Předmětný majetek byl konfiskován na základě Dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o čemž vydal rozhodnutí ONV v Kyjově dne 29. 3. 1946. Toto rozhodnutí bylo na základě odvolání výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 24. 6. 1947 zrušeno a současně bylo rozhodnuto, že předmětné nemovitosti konfiskaci nepodléhají. Vynětí z konfiskace bylo odůvodněno tak, že podle svědeckých výpovědí notáře dr. K.z B. a dr. J. P. nemovitosti měly být převedeny na E. Š. podle rodinného ujednání již po svatbě v roce 1939, ovšem jejich převod do českých rukou narážel za války na nesouhlas okupační správy. S odvoláním na svědecké výpovědi a s ohledem na skutečnost, že majetek od osoby německé národnosti nabyla osoba s ní blízce příbuzná, sama české národnosti a státoobčansky nezávadná, odvolací orgán rozhodl tak, že majetek konfiskaci nepodléhá, neboť by to neodpovídalo zásadám slušnosti. K žádosti Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy byla zahájena obnova řízení a výměrem ONV v Kyjově ze dne 11. 3. 1950 ve spojení s výměrem KNV v Gottwaldově ze dne 27. 8. 1950 bylo rozhodnuto, že podmínky pro konfiskaci nemovitostí domu č.p. 858 ve vl. 2702 k.ú. K. podle dekretu č. 108/1945 Sb. jsou dány. Okresní národní výbor v odůvodnění uvedl, že odstupní smlouva byla zřejmě sepsána jen z toho důvodu, aby ve smlouvě uvedený majetek byl převeden na osobu české národnosti a v době osvobození nebyl zkonfiskován jako majetek německý. Důvody podané v žádosti prostřednictvím dr. P. u ONV v Kyjově se nezakládají na pravdě, neboť po svatbě E. K., provdané Š., v roce 1939 byl majitelem nemovitostí její bratr, z čehož nutno usuzovat, že jmenovaná byla po svém provdání řádně vybavena a neexistovaly zvláštní okolnosti, proč by měl být majetek jejího bratra převáděn na ni. Krajský národní výbor odvolání zákonných zástupců nezletilé O.Š. zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ONV právem obnovil konfiskační řízení, neboť Zemský národní výbor rozhodl na základě svědeckých výpovědí a nepřihlédl ke skutečnosti, že již v roce 1938 mohly být nemovitosti připsány E. K., provdané Š. V roce 1965 pak byly nemovitosti prodány fyzické osobě. Podstata ústavní stížnosti spočívá na dvou námitkách. První z nich je nesouhlas s tím, že hlavním důvodem zamítnutí žaloby o přiznání finanční náhrady byla pro obecné soudy skutečnost, že místo proti České republice směřovala žalobu proti Ministerstvu financí ČR a že přes výzvu odvolacího soudu takto označeného účastníka žalující strana nezměnila. Pokud jde o tuto část ústavní stížnosti, vycházel Ústavní soud z následujících úvah. Působnost orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích upravuje zákon ČNR č. 231/1991 Sb. Podle tohoto zákona, ve spojení se zákonem č. 135/1996 Sb., je jako orgán příslušný poskytnout finanční náhradu v případech, jako je případ stěžovatelky, označeno ministerstvo financí. Je-li v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není žádný důvod pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu. Ústavní soud je toho názoru, že lze žalovat ministerstvo s tím, že příslušný je obecný soud podle sídla tohoto úřadu (viz též rozhodnutí NS ČR č. 25 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1997, str. 49). Tento názor podporuje i skutečnost, že náhrada podle §13 zák. č. 87/1991 Sb. je poskytována ze zvláštního účtu Fondu národního majetku ČR, přičemž zákon č. 171/1991 Sb. výslovně stanoví, že majetek tohoto fondu není součástí státního rozpočtu ČR. Také §11 odst. 2 zákona č. 231/1991 Sb. ukládá povinnost vydat oprávněné osobě plnění (cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu a hotovost) přímo ministerstvu, a je tedy zcela logické, že by mělo být žalováno přímo toto ministerstvo, bez toho, aby návrh byl nutně spojen s označením Česká republika. Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod, aby ministerstvo vlastním jménem poskytovalo mimosoudně finanční náhradu (viz §1 nařízení vlády ČR č. 233/1991 Sb.), avšak v soudním řízení mohlo vystupovat již jen jako státní orgán jednající jménem České republiky. Druhou námitkou je, že soudy, i když vlastně až v jakémsi druhém plánu, vyšly ze závěru, že i kdyby byl nárok uplatněn vůči účastníkovi pasivně legitimovanému, nemohlo by být žalobě vyhověno, neboť vlastnictví nemovitostí přešlo na stát konfiskací dle dekretu č. 108/1945 Sb. Soudy sice dospěly k závěru, že by bylo možné zkoumat, zda dodatečnými výměry nedošlo k porušení lidských práv a svobod a tím ke splnění zákonných předpokladů ve smyslu §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., že však tomu brání ustanovení §1 odst. 5 tohoto zákona. K tomuto bodu je třeba uvést především to, že Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně podpořil tendenci těch obecných soudů, které restituční předpisy, se všemi důsledky z toho plynoucími, považují za speciální právní úpravu, ze které vyplývá též oprávnění soudů zabývat se tím, zda správní rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [§6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.]. Není sporu o tom, že v období po 25. 2. 1948 docházelo, a to zejména v prvních létech, k dodatečnému zneužití Dekretů prezidenta republiky. Se zřetelem k těmto skutečnostem je pak třeba přistupovat ke každému jednotlivému případu. V případě stěžovatelky je nesporné, že dne 14. 6. 1946 bylo orgány státu, který ještě bylo možno považovat za demokratický a právní stát, rozhodnuto o tom, že nemovitosti, které na ni byly převedeny, konfiskaci nepodléhají, neboť by konfiskace neodpovídala zásadám slušnosti. Současně bylo vysloveno, že toto rozhodnutí je konečné. Dále je nesporné, že stěžovatelka se svými rodiči v domě bydlela a nemovitosti užívala až do července roku 1949, kdy na základě rozhodnutí akčního výboru bylo nařízeno dům neprodleně vyklidit a teprve následně byl vydán výměr o vyvlastnění dle dekretu č. 108/1945 Sb. Není tedy sporu o tom, že k odnětí majetku došlo v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. Z dokladů, které jsou založeny ve spisu, je rovněž zřejmé, že nové rozhodnutí ONV v Kyjově a KNV v Gottwaldově bylo vydáno poté, co byla povolena obnova řízení v rozporu s tehdy platným vládním nařízením č. 8/1928 Sb., neboť byla povolena k žádosti Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, tedy orgánů, které nebyly účastníky původního řízení. Pokud pak soudy dospěly k závěru, že by sice bylo možné zkoumat, zda dodatečnými výměry nedošlo k porušení lidských práv a svobod a tím ke splnění zákonných předpokladů ve smyslu §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, že však tomu brání ustanovení §1 odst. 5, pak pro tento názor nelze nalézt v zákoně přijatelnou oporu. Důvod státní nespolehlivosti, jako důvod vylučující restituční nároky, by se totiž musel vztahovat na osobu stěžovatelky. Jinak řečeno, jestliže nemovitosti byly na stěžovatelku platně převedeny, byť osobami, na které se vztahovaly Dekrety prezidenta republiky, pak důvod vylučující restituci uvedený v cit. ustanovení nemůže nastat. Ústavní soud považuje totiž za nepřípustné, aby výklad soudů současných mohl být pro stěžovatelku nepříznivější, nežli rozhodnutí učiněné v době, kdy její státní spolehlivost a neaplikovatelnost dekretu prezidenta republiky vůči její osobě byla s konečnou platností posouzena, a aby v restitučním řízení byl brán větší zřetel na akty vydané v době nesvobody, navíc způsobem, který, jak výše uvedeno, zcela jasně svědčí o účelovém zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, ukládající soudu poskytovat ochranu právům, když soud aplikoval restituční zákon a předpisy související s tímto zákonem způsobem, který ve svých důsledcích porušuje princip rovnosti v právech (čl. 1 Listiny). S odvoláním na svoji konstantní judikaturu však Ústavní soud nesdílí názor, že ve vztahu ke stěžovatelce došlo k porušení čl. 11 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil, přičemž toto rozhodnutí učinil se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. 8. 1998