Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.05.2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 76/18 SbNU 163 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.310.99

sp. zn. IV. ÚS 310/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 2. 1998, č.j. 4 C 618/95-67, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) O., státního podniku v likvidaci, a 2) O., spol. s r. o., , jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98 se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 1999 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 2. 1998, č.j. 4 C 618/95-67, jimiž byl pravomocně zamítnut její návrh, aby s ní O., státní podnik v likvidaci, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel dohodu o vydání domu čp. 51 se st. pl. 91/1 v k. ú. T. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), prohlašující rovnost lidí v právech, čl. 3 odst. 1 Listiny, zaručující základní práva a svobody všem bez rozdílu, a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), zaručující právo na soudní ochranu a článek 11 odst. 1 Listiny. Uvedla, že jako občanka České republiky s trvalým pobytem v zahraničí, na základě nálezu Ústavního soudu zveřejněného pod č. 164/1994 Sb., svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnila ve stanovené lhůtě u soudu. Soudy obou stupňů pak došly k závěru, že majetek nelze vydat, neboť byl privatizován, čímž byly naplněny podmínky stanovené v čl. II odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. (který dle jejich názoru tvoří se zákonem č. 87/1991 Sb. nedělitelný celek), pro něž majetek nelze vydat. S tímto právním názorem stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že jeho uplatněním byla odepřena ochrana jejím právům. Podle přesvědčení stěžovatelky majetek neměl být privatizován s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které dovoluje použít k privatizaci majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, jen za podmínky, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Za stanovené lhůty je dle jejího názoru třeba považovat všechny lhůty podle zvláštních předpisů, tedy i lhůtu, ve které uplatnila svůj nárok a která skončila dnem 1. 5. 1995. Do této doby dle jejího přesvědčení nesmělo být s předmětnými nemovitostmi v rámci privatizace nakládáno. Pozemkový fond při uzavírání kupních smluv neměl postavení Fondu národního majetku, charakterizované tím, že vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy (§19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.). Přesto však na základě schváleného privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci, byla dne 28. 2. 1995 uzavřena mezi Pozemkovým fondem ČR a O., spol. s r. o., kupní smlouva, na základě níž ke dni 24. 7. 1995 kupující nabyl vlastnické právo k předmětnému majetku. Stěžovatelka je přesvědčena, že privatizace byla provedena v rozporu se zákonem, zejména s ust. §3 odst. 2 a §11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že obecné soudy neposkytly jejím právům ochranu. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s tím, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez ústního jednání. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost o vyjádření se k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil souhlas s tím, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez ústního jednání. Vedlejší účastníci O., státní podnik a O., spol. s r.o., ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti shodně uvedli, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že své nároky uplatnila ve stanovené lhůtě předepsaným způsobem vůči povinné osobě a u soudu. Dle jejich názoru stěžovatelka neprokázala, že písemně vyzvala prvního vedlejšího účastníka k vydání věci v šestiměsíční prekluzívní lhůtě, zejména proto, že její podání byla adresována jiným či již neexistujícím subjektům. Uvedli průběh privatizace předmětné nemovitosti a konstatovali, že druhý vedlejší účastník právně vznikl dne 23. 5. 1994, tj. dnem zápisu do obchodního rejstříku, získal předmětnou nemovitost v dobré víře, používá ji při své obchodní činnosti a chová se jako řádný vlastník. Do doby účinnosti nálezu Ústavního soudu zveřejněného pod č. 164/1994 Sb., tj. do 1. 11. 1994, nikdo nepožádal o vydání předmětné nemovitosti, a proto bylo a muselo být postupováno v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. Žádný z vedlejších účastníků neučinil jakýkoliv právní úkon ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Námitka stěžovatelky ohledně Pozemkového fondu ČR nemá opodstatnění, s ohledem na novelu zákona o velké privatizaci uskutečněnou zákonem č. 92/1992 Sb., a tudíž nelze přisvědčit ani jejímu tvrzení, že právní účinky smlouvy o prodeji podniku (části podniku) ze dne 28. 2. 1995 nastaly až vkladem do katastru. V daném případě bylo do katastru vloženo právo předkupní, nikoliv právo vlastnické. Vedlejší účastníci dále poukázali na ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a uvedli, že v jejich případě byly splněny všechny tři zákonné podmínky dle čl. II odst. 2 cit. zákona., pro které věc nelze vydat. Zpochybnění privatizace, kterého se stěžovatelka dovolává, by mělo negativní dopad i na několik set zaměstnanců druhého vedlejšího účastníka, jejichž pracovněprávní vztahy převzal. Vyslovili názor, že obecné soudy v napadených rozhodnutích důvodně přihlédly k rozhodným okolnostem a že tato rozhodnutí jsou nejen dostatečně podložena zákonnými důvody, ale že jsou také ústavně zcela souladná. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti a návrhům s ní spojeným je třeba zčásti vyhovět, a to z následujících důvodů. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním názorem soudů prvého a druhého stupně ohledně okruhu majetku, na který se vztahovalo dispoziční omezení podle §3 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v období, kdy plynula výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nově otevřená lhůta pro uplatnění nároků, a ohledně aplikace čl. II. bodu 2 zák.č. 116/1994 Sb. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, resp. zda jejich uplatnění představuje takový zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nálezu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, Ústavní soud vyjádřil názor, že vzhledem ke smyslu restitučních zákonů, tj. odčinit alespoň některé majetkové křivdy, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona prakticky bezcenným. Citovaný nález Ústavního soudu dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, publikovaný pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde soud zaujal názor, že jedním ze základních předpokladů povolení zápisu do katastru je zjištění, zda smluvní volnost účastníků není omezena. V případě stěžovatelky to tedy znamená, že pokud jí na základě nálezu Ústavního soudu vznikl nárok na vydání majetku, který nebyl privatizován před 1. 11. 1994, byla privatizace blokována na základě ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zahrnutí majetku do privatizačního projektu, byť schváleného před podáním výzvy, bylo neoprávněné. Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se zákonem tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní neplatnost nemohl zhojit ani následný zápis vlastnické0ho práva do katastru nemovitostí. Případná dobrá víra nabyvatele je významná pouze pro posouzení jeho eventuálního postavení jako oprávněného držitele (s případnou možností nabýt vlastnické právo vydržením). Ústavní soud dále poznamenává, že privatizace znamená převod majetku státu na subjekt nestátní. Privatizací nelze rozumět vypracování privatizačního projektu (v daném případě v roce 1993), ani jeho schválení. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má Ústavní soud zato, že krajský soud tím, že nevyhověl odvolání stěžovatelky, poskytl ochranu stavu vytvořenému contra legem, čímž porušil čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Pokud jde o právní názor soudů obou stupňů ohledně aplikace čl. II. zák.č. 116/1994 Sb. ("novela") na restituční nároky oprávněných osob založené ústavním nálezem č. 164/1994 Sb., Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96, zveřejněném v Právních rozhledech, 1997, č. 12, str. 637 a násl., vyjádřil právní názor odlišný od výše uvedeného právního názoru obsaženého v napadených rozsudcích soudů prvního a druhého stupně. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR čl. II. bod 2 novely, který brání vydání některých věcí osobám oprávněným podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novely, nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku účinnosti cit. ústavního nálezu. Body 1., 3., a 4. čl. II novely upravují lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze dovodit, že bod 2. čl. II novely, upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků než uvedených v čl. I novely. Novela byla přijata 29. 4. 1994, přičemž zákonodárce nemohl předvídat či předjímat rozhodnutí, tj. cit. nález Ústavního soudu. Z uvedeného Nejvyšší soud ČR dovodil, že právní posouzení věci soudy obou stupňů bylo nesprávné, neboť soud na správně zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis. Ústavní soud poukazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se sdílení právních názorů obecných soudů a konstatuje, že pokud se tyto právní názory pohybují v ústavních mezích, není v podstatě rozhodné, zda Ústavní soud tyto názory sdílí či nikoliv. V daném případě je však evidentní, že právní názory soudů první a druhé instance ohledně aplikace čl. II. bodu 2. novely jsou v rozporu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Uvedená skutečnost věc posouvá již do roviny ústavní a vede k závěru, že stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, kteréžto ústavní zásadě je třeba rozumět ta, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho tvrzeného práva. Sjednocovat judikaturu obecných soudů přísluší Nejvyššímu soudu ČR, přičemž Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor tohoto soudu považuje z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelný a argumentaci, uvedenou v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96, za ústavně konformní a srozumitelnou. Jiná interpretace by bez rozumného důvodu rozdělila restituenty do dvou skupin a tedy by měla diskriminující dopad. K tvrzení vedlejších účastníků, že v jejich případě byly splněny všechny tři zákonné podmínky dle Čl. II odst. 2. zákona č. 116/1994 Sb., Ústavní soud uvádí, že toto tvrzení nemá oporu v zákoně. V daném případě byla rozhodující podmínka jediná a to ta, zda k převodu vlastnického práva ze státu na jiný subjekt došlo před 1. 11. 1994. Tato podmínka splněna nebyla. Pokud jde o námitku vedlejších účastníků, že stěžovatelka neuplatnila restituční nárok, resp. neprokázala, že nárok uplatnila, jedná se o otázky, s nimiž se evidentně musí vyrovnat obecné soudy. Pro úplnost je třeba dodat ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, že v daném případě nedošlo k porušení jejího vlastnického práva, neboť toto právo dosud nebylo konstituováno, jak vyplývá z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnosti částečně vyhověl, když nepovažoval za nezbytné zrušit i napadený rozsudek soudu prvního stupně. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. května 2000