ECLI:CZ:US:2018:4.US.3114.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3114/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 4 Tdo 786/2016-51, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2015 č. j. 4 To 108/2015-1549 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. prosince 2014 č. j. 6 T 149/2014-1222, spojené s návrhem na vyslovení nepoužitelnosti důkazů získaných z domovní prohlídky uskutečněné na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 k domovní prohlídce ze dne 21. března 2014 sp. zn. Nt 3045/2014 pro trestní řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 9. 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl, aby Ústavní soud vyslovil nepoužitelnost důkazů získaných z domovní prohlídky uskutečněné na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 3. 2014 k domovní prohlídce sp. zn. Nt 3045/2014 pro trestní řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 T 149/2014.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1222 byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaných střelných zbraní, tlumičů, zásobníků a nábojů, dále zásahové výbušky a občanských průkazů a cestovních dokladů jiných států vystavených na jiná jména.
3. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že od přesně nezjištěné doby nejméně do dne 17. 4. 2014, v době kolem od 18-19 hodin, kdy byly nalezeny, měl ve skryté místnosti své pracovny zamaskované ve skříni a v trezoru ve skladu v přízemí rodinného domu v Teplicích, který obýval společně se svojí rodinou, uloženy v rozsudku blíže specifikované střelné zbraně, tlumiče, zásobníky a náboje, vše v kožené brašně, igelitové tašce a krabicích, dále zásahovou výbušku uloženou v šedém trezoru ve skladu v přízemí, kdy zde dále měl uloženy podle odborného zjištění padělané či obsahem podstatně změněné osobní doklady Litevské republiky a Slovinské republiky, na kterých měl vlastní fotografii, přestože je a vždy byl pouze občan České republiky, jakož i dva neplatné cestovní doklady České republiky, oba znějící na jeho jméno a s jeho fotografiemi, ačkoli podle správních evidencí byly vydány na jiné osoby.
4. Uvedené zbraně a doklady byly zajištěny při domovní prohlídce, která se uskutečnila v rodinném domě stěžovatele dne 17. 4. 2014 na základě příkazu soudce obvodního soudu k domovní prohlídce ze dne 21. 3. 2014 sp. zn. Nt 3045/2014. Tento příkaz byl vydán v souvislosti s jiným trestním řízením, vedeným pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona, jakož i zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku.
5. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně namítal podjatost předsedy senátu, soudce Mgr. Martina Roubalíka. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 10. 2014 č. j. 6 T 149/2014-919 bylo rozhodnuto, že je tento soudce podle §30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Důvodem byla skutečnost, že podal na stěžovatele trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, čímž byl mezi ním a stěžovatelem založen vztah poškozeného a pachatele. Šlo o reakci na několik podání stěžovatele, podle nichž měl soudce Mgr. Martin Roubalík manipulovat s důkazními prostředky ve spolupráci s Policií České republiky v neprospěch pachatele. Nadto měl uvést, že se jej výroky stěžovatele velmi dotkly a z tohoto důvodu již není s to nestranně projednat a rozhodnout daný případ. K stížnosti příslušné státní zástupkyně bylo uvedené rozhodnutí změněno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2014 č. j. 4 To 320/2014-947 tak, že soudce Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 252/15 (všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. K námitce stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 opětovně rozhodl, že soudce Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v tomto řízení. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl krajský soud usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, toto usnesení však bylo následně zrušeno nálezem ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191). Podle Ústavního soudu krajský soud nedostatečně zvážil skutečnost, že v mezidobí vyjádřil soudce Mgr. Martin Roubalík při rozhodování v trestní věci stěžovatele názor, že námitka stěžovatele "postrádá (jako ostatně všechny předchozí) aspekt relevantnosti a racionality" a že jde "pouze o prázdné proklamace" a dále že stěžovatel "se vůči němu dopustil zločinu křivého obvinění", přestože za něj nebyl pravomocně odsouzen. Tyto skutečnosti měly opodstatňovat závěr, že tento soudce není nestranný, neboť vyvracely domněnku jeho subjektivní nestrannosti.
7. O stížnosti stěžovatele tak opětovně rozhodoval krajský soud, který usnesením ze dne 2. 5. 2016 č. j. 4 To 109/2015-1688 potvrdil závěr, že soudce Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta nálezem ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16. Z jeho odůvodnění vyplývá, že nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 přiměl krajský soud, aby opětovně projednal stížnost stěžovatele, avšak zároveň nevyjádřil jednoznačný právní názor, že soudce Mgr. Martin Roubalík je vzhledem ke svým výše uvedeným výrokům v dané věci podjatý. V opačném případě by totiž musel zrušit i usnesení okresního soudu, což se nestalo. Ústavní soud dále konstatoval, že krajský soud splnil svou povinnost, provedl opětovný a důkladný rozbor celé situace, přičemž správně zohlednil závěry uvedené jak v nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15, tak v usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/15.
8. Krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu usnesením ze dne 3. 7. 2015 č. j. 4 To 108/2015-1549. Následné dovolání pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 4 Tdo 786/2016-51 jako zjevně neopodstatněné.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel namítá porušení svého práva na nezávislý a nestranný soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v jeho věci rozhodoval na prvním stupni vyloučený soudce Mgr. Martin Roubalík, u něhož měla být vyvrácena domněnka jeho subjektivní nestrannosti. V tomto ohledu poukazuje stěžovatel na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15, který navzdory své kasační závaznosti neměl být ze strany obecných soudů respektován.
10. Další část námitek se týká důkazní použitelnosti věcí zabavených při domovní prohlídce provedené dne 17. 4. 2014 v rodinném domě stěžovatele. Tato domovní prohlídka byla realizována v trestní věci hospodářského charakteru, a tudíž při ní zabavené zbraně a osobní doklady podle názoru stěžovatele nelze použít v jiné trestní věci. Omezení základního práva stěžovatele na nedotknutelnost obydlí nesmí být zneužito k jinému účelu.
11. Okresní soud měl pochybit i tím, že se nezabýval všemi okolnostmi, které přípustnost klíčového důkazu domovní prohlídkou zpochybňují, když celá řada dalších skutečností a důkazů rovněž nasvědčovala tomu, že klíčový důkaz byl zneužit k zastření jiné trestné činnosti. Obhajobu stěžovatele, podle níž mu byly zbraně a osobní doklady podstrčeny, tento soud nebral vážně, a bagatelizoval i další podstatné vady předmětné domovní prohlídky. Jde o absenci poučení příbuzných stěžovatele podle §100 trestního řádu, potažmo podle §158 odst. 8 trestního řádu, když v protokolu o provedení domovní prohlídky není výslovně vyjádřeno, že tyto osoby svého práva odepřít výpověď nevyužívají a vypovídat budou. Rovněž měly být přehlédnuty námitky, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s §84 trestního řádu, když nedošlo k předchozímu výslechu toho, u koho nebo na kom se má vykonat, a v rozporu s §18 trestního řádu, když příkaz k domovní prohlídce byl vydán místně nepřípustným soudem. Posledně uvedený závěr měl vyplynout z nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) a měl by se uplatnit i ve vztahu k řízení, jež probíhalo v době jeho vydání.
12. Stěžovatel je přesvědčen, že opíral-li okresní soud závěr o jeho vině o zmíněný nezákonný důkaz domovní prohlídkou jakožto o důkaz nikoli jen podpůrný, je dána nespravedlnost a neústavnost celého řízení. Zjištěná vada činí důkaz takto získaný absolutně neúčinným.
13. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení se měl okresní soud dopustit tím, že své dokazování zaměřil výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž bral v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Okresní soud se především aktivně podílel na dokazování viny stěžovatele, který proto musel vést souboj s předsedou senátu, a nikoli státním zástupcem. Ten naopak na proces dokazování rezignoval. Vzniklá procesní nerovnost zásadně narušila materiální rovnost stran. Hlavní líčení se vyznačovalo tím, že nikoli strany, ale předseda senátu aktivně prováděl podrobné výslechy svědků, čímž prakticky vedl vyšetřování předmětné věci. Výslechy svědků pak rozhodně nesměřovaly toliko k objektivnímu zjištění, co určitá osoba viděla nebo slyšela. Typickým příkladem je opětovný výslech a konfrontace klíčového svědka Jakuba Šeráka dne 15. 12. 2014, který byl jako svědek předsedou senátu přesvědčován o tom, že se mýlí, neboť jinak by jeho výpověď byla v hrubém rozporu s výpověďmi policistů. Po celou dobu řízení nebyla obhajoba brána jako rovnocenná procesní strana, ale jako nepřítel, což prokazují např. některá vyjádření v rozsudku. Okresní soud považoval obhajobu stěžovatele za komplexně nevěrohodnou, pročež považoval paušálně za nevěrohodné všechny důkazy předložené obhajobou. Nejdůležitější důkazy navržené obhajobou pak okresní soud odmítl provést, aniž by k tomu existovaly legitimní a ospravedlnitelné důvody, a mezery v tvrzeních či důkazních návrzích vyplňoval svými úvahami v míře, která narušovala materiální rovnost stran.
14. Tato pochybení neměla být odstraněna ani ze strany krajského soudu, který se plně ztotožnil s postupem okresního soudu, čímž zcela popřel svou roli odvolacího soudu jako záruky zákonnosti postupu soudu prvního stupně. To, že obhajoba nebyla brána jako rovnocenná procesní strana, ale jako nepřítel, prokazuje předstižné a dehonestující hodnocení obhajoby krajským soudem dříve než ji stěžovatel uplatnil před okresním soudem. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení krajského soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 4 To 320/2014-947, v němž se uvádí, že "tvrzení stěžovatele jsou nepodložená a nepravdivá, čehož si je nepochybně vědom", "způsob obhajoby stěžovatele je záměrně agresivní", "jde výlučně o výtvor fantasie stěžovatele" a "cílem stěžovatele je protahování řízení, neboť tak může dosáhnout příznivějšího výsledku". Toto hodnocení krajského soudu pak převzal do svého hodnocení i okresní soud. Rovněž krajský soud odmítl provést všechny důkazy navržené obhajobou, aniž k tomu existovaly legitimní a ospravedlnitelné důvody, a paušálně odmítl i řadu odvolacích námitek, které stěžovatel přednesl při hlavním líčení dne 2. 7. 2015.
15. Znalecký posudek vypracovaný Kriminalistickým ústavem Praha byl podle stěžovatele neúplný. Neřešil totiž možnost sekundárního přenosu DNA na zbraně jejich položením na postel, ve které předtím ležel. Za této situace tak měl být vypracován nový znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, který by potvrdil nebo vyvrátil tuto možnost a odstranil tak pochybnosti ohledně správnosti předmětného znaleckého posudku. Okresní soud se však tímto návrhem nezabýval. Navzdory tomu, že nemá odborné znalosti, nepřipustil, ba dokonce znemožnil provést potřebný důkaz. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že při domovní prohlídce nebyly zbraně zajištěny nezpochybnitelným způsobem. Nebylo provedeno ohledání místa jejich nálezu, ani nebyli vyslechnuti jeho svědci. Nebyla pořízena fotodokumentace místa nálezu zbraní, včetně uložení nalezených zbraní, a především nebyl sepsán protokol o ohledání místa činu. Několik pořízených fotografií pouze dokumentuje manipulaci se zbraněmi, v důsledku čehož mohlo dojít k sekundárnímu přenosu DNA.
16. Právní závěr o vině stěžovatele je podle jeho názoru v extrémním nesouladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 6 trestního řádu, obsahem provedených důkazů, zásadami logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Některé skutkové a právní závěry jsou v očividném rozporu s provedenými důkazy. V tomto ohledu stěžovatel rozporuje zejména skutková zjištění ohledně nálezu zbraní, když původní výpovědi policistů svědčí o tom, že se v tajné místnosti v domě původně žádné zbraně nenašly a že tam byly dodány teprve dodatečně, jinou osobou.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
18. K návrhu, aby Ústavní soud vyslovil nepoužitelnost důkazů získaných z domovní prohlídky uskutečněné na základě příkazu soudce obvodního soudu k domovní prohlídce sp. zn. Nt 3045/2014 pro trestní řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 6 T 149/2014, nutno poznamenat, že takovéto rozhodnutí - ve smyslu uložení zákazu tyto důkazy použít - by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost směřovala přímo proti zásahu spočívajícímu v jejich použití [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. I kdyby tomu tak ale bylo, nebyly by splněny předpoklady pro projednání tohoto návrhu. Ústavní stížnost by totiž fakticky směřovala proti postupu, který je součástí trestního řízení, přičemž k jakémukoli zásahu do základních práv a svobod by v jeho důsledku mohlo dojít teprve rozhodnutím, kterým se trestní řízení končí (zejména odsuzujícím rozsudkem). Do té doby by nebylo postaveno najisto, zda k použití těchto důkazů vůbec dojde. Je tedy zřejmé, že namítaný postup nelze považovat za tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [blíže k tomuto pojmu srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)], a že se proti tomuto postupu lze bránit ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí v trestním řízení. Ústavní stížnost je tak v této části z důvodu své předčasnosti nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V.
Vlastní posouzení
19. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy] přezkoumává v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci výlučně z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám naopak není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
21. Stěžovatel formuluje v ústavní stížnosti námitky, které se stručně řečeno týkají otázek, zda ve věci nerozhodoval vyloučený předseda senátu, zda byla domovní prohlídka provedena v souladu se zákonem a zda obecné soudy provedly dokazování a následné hodnocení důkazů zákonným způsobem.
22. Otázkou, zda v trestní věci stěžovatele rozhodoval vyloučený soudce, se Ústavní soud zabýval v již zmíněných nálezech sp. zn. I. ÚS 1965/15 a IV. ÚS 2213/16. Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že krajský soud po původním vyhovujícím nálezu opětovně posoudil uvedenou otázku, přičemž dospěl k závěru, že soudce Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Ústavní soud toto nové rozhodnutí následně podrobil ústavněprávnímu přezkumu, přičemž ve svém zamítavém nálezu shledal, že krajský soud ve svém novém rozhodnutí vzal v úvahu i dříve nezohledněné skutečnosti a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Nebyl proto dán žádný důvod, pro který by tyto právní závěry krajského soudu neměly jako ústavně konformní obstát.
23. V nyní posuzované věci jde o posouzení stejné otázky, a to na identickém skutkovém základě, jak tomu bylo v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2213/16. Ústavní soud je při jejím posouzení vázán svými závěry, k nimž dospěl v uvedeném nálezu, a na tomto místě na ně v plném rozsahu odkazuje. Námitce porušení práva na nestranný soud, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto nemohl přisvědčit.
24. Pokud jde o zákonnost domovní prohlídky, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že byla provedena správně a její výsledek je zákonným způsobem opatřený důkaz. Příkaz soudce k jejímu provedení byl vydán místně příslušným soudem, přičemž jeho místní příslušnost se odvíjela od sídla společnosti BL Marketing, s.r.o., kde mělo dojít k trestní činnosti. I kdyby však státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal návrh u jiného okresního soudu v obvodu své místní příslušnosti, změna výkladu učiněná nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14, podle něhož je nově třeba místní příslušnost soudu určovat i v přípravném řízení výhradně podle pravidel obsažených v §18 trestního řádu, by neměla bez dalšího dopad na následné hodnocení tohoto trestního řízení (podrobně např. usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15).
25. Přisvědčit nelze ani námitkám ohledně nedostatečného poučení příbuzných stěžovatele podle §100 nebo jejich předchozího výslechu podle §84 trestního řádu, s nimiž se řádně vypořádaly již obecné soudy. Ty konstatovaly, že povinnosti plynoucí z těchto ustanovení orgánům činným v trestním řízení byly naplněny, byť v případě poučení adresovanému příbuzným stěžovatele došlo k pochybení spočívajícímu ve zmínce o poučení o "právu obviněného odepřít výpověď" v protokolu o provedení domovní prohlídky. Správně šlo o poučení podle §84 trestního řádu. Toto pochybení bylo ovšem jen formální a z hlediska možného zásahu do práv stěžovatele nemělo význam.
26. K námitce stěžovatele, že příkaz soudce k provedení domovní prohlídky byl vydán v rámci úkonů trestního řízení zahájených podle §158 odst. 3 trestního řádu původně pro jiný trestný čin, Ústavní soud konstatuje, že zákonným předpokladem provedení domovní prohlídky je podle §82 odst. 1 trestního řádu oprávněnost obavy, že se na místě, které má být prohlédáno, nachází věc či osoba důležitá pro trestní řízení. Pakliže byly součástí zajištění věcí, vedle obsáhlého listinného materiálu, datových nosičů a dalších věcí vyjmenovaných v příkazu soudce k domovní prohlídce, také zbraně nacházející se v tajné místnosti, tato skutečnost nemůže způsobit nezákonnost domovní prohlídky ani vyloučení části jeho výsledku - nalezených zbraní - jako důkazu použitelného v trestním řízení.
27. Zbylá část námitek směřovala proti skutkovým zjištěním, podle nichž se již v době, kdy byl stěžovatel během domovní prohlídky nalezen v tajné místnosti rodinného domu, v této místnosti nacházely následně zajištěné zbraně a osobní doklady. Stěžovatel trvá na tom, že tam byly umístěny až poté, co místnost opustil. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jde v podstatě o opakování argumentace, kterou stěžovatel již uplatnil v předchozím řízení a s níž se obecné soudy náležitě vypořádaly v napadených rozhodnutích. Z hlediska záruk spravedlivého procesu je podstatné, že skutková zjištění obecných soudů nejsou v rozporu s provedenými důkazy a že průběh dokazování i následné hodnocení provedených důkazů odpovídalo požadavkům podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Nelze naopak souhlasit s názorem stěžovatele, podle něhož bylo soudní řízení v jeho trestní věci vedeno jednostranně, ve prospěch prokázání jeho viny. Obecné soudy podrobně vysvětlily, z jakého důvodu nepovažovaly stěžovatelem předestřenou verzi skutkového děje za správnou, jakož i důvody, pro které nevyhověly některým jeho důkazním návrhům. Zároveň neopominuly jeho tvrzení či argumentaci v rámci vlastního hodnocení provedených důkazů.
28. Za této situace Ústavní soud nepovažuje za nutné reprodukovat příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí a na tomto místě na ně pouze odkazuje. Napadená rozhodnutí jako celek obstojí z hlediska požadavků, které ve vztahu k soudnímu rozhodování vyplývají z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze v nich spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení tohoto základního práva stěžovatele.
29. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu