ECLI:CZ:US:2016:4.US.3123.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3123/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Sosny, zastoupeného JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2015, č. j. 28 Cdo 975/2013-549, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. srpna 2012, č. j. 19 Co 1436/2012-475, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 C 210/2010-349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka 5 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobci na náhradě nákladů 83 926 Kč (výrok II.), vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce na náhradě nákladů řízení 177 651 Kč (výrok III.) a soudní poplatek 200 000 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci i vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce na náhradě nákladů odvolacího řízení oběma po 167 150 Kč. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl (výrok I.), uložil mu povinnost zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 34 606 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu vedlejšího účastníka na straně žalobce a stěžovatele nemá žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle a podrobně popsal okolnosti svého případu. Uvedl, že nesprávným a neobvyklým postupem advokáta došlo k částečnému vyplacení stěžovatele jako věřitele. Tento postup však byl následně nesprávně, v důsledku úpadku advokátní kanceláře, posouzen jako bezdůvodné obohacení stěžovatele a jemu byla napadenými rozsudky uložena povinnost vrátit plnění, které přijal v dobré víře, že bylo plněno po právu. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením věci obecnými soudy, považuje je za nejasné a má za to, že provedené důkazy byly vyhodnoceny nesprávně, že na něj bylo kladeno nepřiměřeně důkazní břemeno a soudy věc nesprávně právně posoudily; dále uvedl, že soudy jeho kauzu dostatečně neindividualizovaly a svá rozhodnutí vydaly bez důkladného porozumění věci. Stěžovatel důkladně popsal důvody, pro které se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy České republiky).
Stěžovateli byla na jeho účet převedena výše uvedená částka. Stalo se tak z advokátní úschovy, avšak z účtu advokátní kanceláře - právnické osoby, jejímž společníkem byl advokát (fyzická osoba), vůči němuž stěžovatel tvrdil svoji pohledávku. Účet advokátní úschovy, z nějž byly peníze poukázány, se přitom vztahoval k jinému subjektu, než který měl být smluvně svázán se stěžovatelem. Teprve poté, kdy tento subjekt dal pokyn k transakci (téměř po roce), zjistila advokátní kancelář, že svěřenými prostředky nedisponuje, neboť byly odeslány na účet stěžovatele. Okolnosti převodu i postup zaměstnance advokátní kanceláře, který dal příkaz k převodu, šetří orgány činné v trestním řízení. Advokátní kancelář, která se dostala do likvidace, podala na stěžovatele žalobu o vrácení peněz; insolvenční správci pak potvrdili zájem v řízení pokračovat.
Obecné soudy se zabývaly aktivní legitimací žalobce i pasivní legitimací stěžovatele, zabývaly se důvody převodu, vztahem mezi advokátem (fyzickou osobou) a advokátní kanceláří (právnickou osobou), hodnotily i další námitky, které stěžovatel v řízení předkládal a které zopakoval i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud pak v uvedené věci svým napadeným rozsudkem judikoval některé dosud neupravené otázky týkající se bankovních účtů, soudní úschovy i žalobní legitimace.
Podle Ústavního soudu se obecné soudy se všemi otázkami zabývaly důkladně a dostatečně přihlédly k individuálním okolnostem případu. Na základě svých zjištění dospěly ke srozumitelnému a dostatečně odůvodněnému závěru o tom, že žaloba je opodstatněná, neboť stěžovatel neprokázal, že převod peněz na jeho účet byl důvodný.
Právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny, zaručuje každému, že soudy budou v jeho věci postupovat podle daných procesních předpisů a budou aplikovat příslušné platné hmotněprávní normy. Uvedené právo však nezaručuje, a ani zaručit nemůže, soudní rozhodnutí v souladu s očekáváním účastníka. Pokud se týká práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), stěžovatel ani neuvedl, s výjimkou jiného pohledu na věc, v čem mělo spočívat jeho porušení napadenými soudními rozhodnutími. V ústavní stížnosti tak stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu