ECLI:CZ:US:2009:4.US.3144.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3144/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Františkem Šindlerem, advokátem, AK Masarykovo nám. 9, 742 35 Odry, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2008 č. j. 80 C 308/2006-75 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2008 č. j. 42 Co 627/2008-82 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 80 C 308/2006 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 č. j. 80 C 308/2006-61 zrušil právo společného nájmu stěžovatele a jeho bývalé manželky vážící se k bytu na adrese Jubilejní 105 v Ostravě-Hrabůvce s tím, že výlučnou nájemkyní bude stěžovatelova bývalá manželka, přičemž stěžovateli soud uložil povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Tentýž soud pak usnesením ze dne 24. 7. 2008 č. j. 80 C 308/2006-75 stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku odmítl jako opožděně podané. Soud vyšel ze zjištění, že při doručování rozsudku nebyl stěžovatel zastižen, a tak byla dne 2. 5. 2008 zásilka uložena na poště a stěžovatel byl vyzván k jejímu vyzvednutí. Fikce doručení nastala poslední den desetidenní lhůty, tj. dne 12. 5. 2008, patnáctidenní lhůta k podání odvolání tedy začala běžet dne 13. 5. 2008, v důsledku čehož odvolání podané stěžovatelem dne 30. 5. 2008 bylo opožděné. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 10. 2008 č. j. 42 Co 627/2008-82 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel namítá, že mu rozsudek nalézacího soudu nebyl řádně doručen a pokud byl řádně doručen, tak teprve dne 16. 5. 2008, kdy si vyzvedl zásilku na poště; poněvadž lhůta k podání k odvolání začala běžet dnem následujícím, podal odvolání v zachované lhůtě. Z rozsudku nalézacího soudu je patrno, že soudu bylo známa skutečnost, že se stěžovatel na adrese J., kam mu byl rozsudek doručován, již od roku 1997 nezdržuje, do bytu dochází jednou za dva měsíce a bydlí v rekreační chalupě v P. Pochybení soudu shledává stěžovatel taktéž ve skutečnosti, že nalézací soud doručoval zásilku na adresu, která je současně adresou jeho bývalé manželky, tedy účastníka řízení, který měl ve věci protichůdný zájem. Stěžovatel má za to, že soud měl podle ustanovení §45e občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stěžovatele vyzvat ke zvolení zástupce pro doručování písemností.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost je nedůvodná. Pokud měl soud pochybnosti o doručení předvolání stěžovatele k ústnímu jednání dne 5. 6. 2007, jednání odročil za účelem řádného předvolání stěžovatele; z doručenky na adrese faktického pobytu stěžovatele i trvalého bydliště je zřejmé, že si stěžovatel poštu opětovně nepřebíral. K ústnímu jednání dne 19. 7. 2008 se stěžovatel dostavil a soud jej s ohledem na problémy s doručováním vyzval, nechť si zvolí pro doručování zástupce nebo uvede adresu, na které bude poštu přebírat. Stěžovatel výslovně žádal o doručování na adresu trvalého bydliště J. s tím, že si zde poštu bude vyzvedávat, případně pověří kamaráda; stěžovatel si poštu doručovanou na tuto adresu následně přebíral. Ačkoli stěžovatel převzal rozsudek v době, kdy již nastala fikce doručení, stále měl k dispozici jedenáct dnů řádné odvolací lhůty, rovněž mohl podal aspoň tzv. blanketní odvolání, které by doplnil později, nebo mohl soud požádat o prodloužení lhůty; nic z toho však učiněno nebylo.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelovým výtkám směřujícím vůči skutečnosti, že mu bylo doručováno na adresu, kde se dlouhodobě nezdržoval a kde měl bydliště účastník s protichůdným zájmem, nelze přiznat opodstatněnost, neboť stěžovatel na přímý dotaz okresního soudu žádal výslovně o doručování na tuto adresu, na níž měl trvalé bydliště. Uvedl-li takovou adresu, bylo jeho úkolem zajistit si přebírání pošty a aktivně se tak zasadit o ochranu svých práv v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Z vyžádaného spisu je nadto patrno, že stěžovatel si povětšinou zásilky doručované na tuto adresu přebíral, z čehož lze usuzovat, že mu doručování na tuto adresu nepůsobilo žádné těžkosti. S ohledem na výše uvedené nemůže skutečnost, že se stěžovatel v okamžiku doručování ani v úložní době nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, být okolností, která vylučuje uplatnění fikce doručení. Tomu by pak mohlo být v případě, že by v převzetí zásilky či v jejím vyzvednutí v úložní době bránila stěžovateli jiná objektivní okolnost; to však stěžovatel netvrdí.
Lze shrnout, že stěžovateli ústavně zaručená práva nebyla postupem ani rozhodováním obecných soudů dotčena, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu