ECLI:CZ:US:2019:4.US.3153.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3153/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Krajčíroviče, zastoupeného JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 79/2018-29 ze dne 28. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 3118/48, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Magistrát města Ústí nad Labem (dále jen "orgán prvního stupně") svým rozhodnutím č. j. MM/OPD/ODN/37929/2016/DN000623/2016/KabM ze dne 10. srpna 2016 shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku, protože jako řidič osobního vozidla překročil maximální dovolenou rychlost alespoň o 22 km/h. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím vedlejšího účastníka č. j. 5425/DS/2016, JID: 180668/2016/KUUK/Ne, ze dne 1. prosince 2016.
2. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 78 A 38/2016-40 ze dne 31. ledna 2018. Podle krajského soudu správní orgán stěžovateli umožnil, aby se seznámil se správním spisem v souladu se zákonem. Z originálu soupisu součástí správního spisu rovněž dle krajského soudu vyplývá, že protokol o ústním jednání byl do správního spisu vložen dne 1. srpna 2016; není proto důvod se domnívat, že by předmětný protokol ve spisu dne 9. srpna 2016 chyběl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 10 As 79/2018-29 ze dne 28. června 2019. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr krajského soudu o zákonnosti postupu správního orgánu ohledně umožnění seznámení se s obsahem správního spisu mimo nařízené ústní jednání a v době před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní spis skutečně nesplňoval dne 9. srpna 2016 zákonné požadavky, jelikož soupis jednotlivých částí spisu nebyl úplný. Jednalo se však o formální pochybení, které nemělo žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku.
3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již před správními soudy; zásah spatřuje v tom, že neměl možnost dostatečně se seznámit s podklady pro rozhodnutí ve věci samé, jelikož správní spis vedený u orgánu prvního stupně dle tvrzení stěžovatele neobsahoval den před vydáním rozhodnutí, tj. 9. srpna 2016, protokol z ústního jednání. Na rozdíl od správního orgánu neměl stěžovatel k dispozici kompletní spis, a v důsledku toho nemohl zvolit konkrétní strategii pro svoji obhajobu. Stěžovatel dále pokládá za nepřijatelné, aby na něj bylo správními orgány přeneseno důkazní břemeno ohledně nepřítomnosti protokolu ve spise. Stěžovatel tuto skutečnost prokázal kopií soupisu součástí správního spisu, který nebyl úplný, neboť v něm některé kolonky v řádku, na němž byl protokol uveden, zůstaly nevyplněné.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Nejvyšší správní soud náležitě vysvětlil, proč stěžovatelem namítané formální nedostatky v soupisu součástí správního spisu nemohly stěžovatele poškodit na jeho procesních právech. Z pochybení při vedení soupisu jednotlivých součástí spisu nelze přímo vyvozovat, že protokol nebyl obsahem správního spisu; i kdyby protokol z ústního jednání ve spisu v den stěžovatelova nahlížení skutečně chyběl, nemohlo jít o pochybění dosahující intenzity ústavněprávní relevance. Protokol z ústního jednání neobsahuje žádné nové informace, konstatuje se v něm pouze, že se stěžovatel bez omluvy nedostavil k ústnímu jednání, a na základě kterých podkladů hodlá orgán prvního stupně rozhodovat. Správní spis nebyl po nařízení ústního jednání doplňován o žádné nové důkazy; stěžovatel tedy měl možnost seznámit se všemi podklady pro rozhodnutí, jelikož byly v době nahlížení součástí správního spisu.
8. Celkový postup správních orgánů byl v souladu s ústavními požadavky na vedení spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny, jelikož stěžovatel měl možnost seznámit se se všemi podklady, na kterých správní orgán své rozhodnutí založil. Smysl zákonné povinnosti vést řádně správní spis a umožnit účastníkovi vyjádřit se v konečné fázi správního řízení před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí porušen nebyl. Stěžovatel měl i přes formální procesní pochybení správního orgánu možnost uplatnit své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)].
9. Napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu