ECLI:CZ:US:2009:4.US.3158.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3158/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, AK Pobialova 10, 702 00 Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č. j. 8 Afs 30/2008-97 a Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008 č. j. 29 Ca 296/2005-42 a proti platebním výměrům Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2393/CD/95, 29-2394/CD/95, 29-2395/CD/95, 29-2396/CD/95, 29-2397/CD/95, 29-2398/CD/95, 29-2399/CD/95 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů s tím, že jimi byl porušen článek 1, článek 2 odst. 2, článek 11 odst. 1 a 5, článek 36 odst. 2 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Celní úřad Břeclav - dálnice platebními výměry ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2393/CD/95, 29-2394/CD/95, 29-2395/CD/95, 29-2396/CD/95, 29-2397/CD/95, 29-2398/CD/95, 29-2399/CD/95 uložil stěžovateli uhradit celní dluh v celkové výši 1.788.937,- Kč s odůvodněním, že jako deklarant zboží propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností vyplývajících z tohoto režimu. Tentýž správní orgán pak exekučním příkazem ze dne 23. 6. 2003 č. j. 3341-02/03-0223-01 nařídil exekuci k zaplacení pohledávky celního úřadu. Námitce stěžovatele směřující proti exekučnímu příkazu Celní úřad Břeclav rozhodnutím ze dne 11. 7. 2003 č. j. 3341-03/03-0223-01 nevyhověl. Krajský soud Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 č. j. 29 Ca 296/2005-42 správní žalobu stěžovatele zamítl, neboť soudní přezkum námitek proti exekučnímu příkazu může být zaměřen toliko na otázky týkající se samotného výkonu rozhodnutí a nikoli na přezkum právních aktů z předcházející fáze řízení (platebních výměrů), jak se domáhal stěžovatel. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2008 č. j. 8 Afs 30/2008-97 stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho námitkami, dle kterých jsou platební výměry neplatné a nulitní. Konkrétně uvádí, že v řízeních, v nichž byly vydány platební výměry, vystupoval pouze jako řidič vozidla, který podle pokynů a na základě udělené plné moci jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele proclil převážené zboží; nejednal tedy jako celní deklarant či příjemce zboží. Co do právního posouzení své věci odkazuje stěžovatel na nálezy sp. zn. IV. ÚS 446/98 a IV. ÚS 267/02 ve skutkově obdobných věcech, v nichž Ústavní soud napadené platební výměry zrušil.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, je stěžovatel přesvědčen, že zde existuje prostor pro meritorní projednání jeho věci, ačkoli nenapadl platební výměry žádným opravným prostředkem. Svůj názor opírá o nález IV. ÚS 267/02 ve skutkově obdobné věci, kdy Ústavní soud připustil podanou ústavní stížnost k projednání, třebaže stěžovatel nepodal odvolání proti prvotním správním rozhodnutím v celním řízení, jimiž byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého tranzitu; vzhledem k tomu, že taková rozhodnutí neobsahují odůvodnění ani poučení o opravném prostředku a stěžovatel v přesvědčení, že jedná jako zaměstnanec, se za účastníka řízení nepovažoval, Ústavní soud stěžovateli nevyčítal nevyužití opravného prostředku. V projednávané věci měl stěžovatel rovněž oprávněně za to, že není účastníkem řízení, a proto nebrojil proti rozhodnutí o propuštění zboží do zvoleného režimu ani proti platebním výměrům.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Žádá-li stěžovatel zrušení platebních výměrů, je vhodné připomenout, že podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Řízení, v němž byly platební výměry vydány, je třeba pro účely přezkumu před Ústavním soudem oddělit od řízení exekučního a posuzovat jej samostatně. Pro posouzení přípustnosti této části ústavní stížnosti je rozhodující skutečnost - kterou ostatně ani stěžovatel nečiní spornou - že proti napadeným platebním výměrům neuplatnil žádné opravné prostředky. Vzhledem k tomu, že prostor pro námitky, dle kterých stěžovatel v celním řízení nejednal jako celní deklarant, ale toliko jako zaměstnanec jednající jménem a ve prospěch zaměstnavatele, existoval výlučně v tomto řízení, v němž je však stěžovatel nevznesl, a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je ústavní stížnost v této části nepřípustná, a Ústavní soud proto není oprávněn ji meritorně přezkoumat. Argumentace nálezem sp. zn. IV. ÚS 267/02 není případná, neboť v tam projednávané věci sice stěžovatel nebrojil proti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu, ale aspoň napadl rozhodnutí o vyměření celního dluhu, přičemž Ústavní soud vyslovil názor, že obecné soudy se měly zabývat námitkami proti oběma rozhodnutím a nikoli pouze výtkami uplatněnými ve vztahu k posledně vydanému rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel nebrojil ani proti platebnímu výměru, a proto citovaný nález na stěžovatelovu věc nedopadá. Taktéž v případě nálezu IV. ÚS 446/98 se stěžovatel proti platebnímu výměru odvolal.
Stěžovatel může považovat rozhodnutí celních orgánů, jakož i správních soudů za nespravedlivá, nicméně nelze opomenout skutečnost, že stěžovatel vyvinul potřebnou procesní aktivitu teprve ve fázi exekučního řízení, tj. opožděně. Jestliže je však v poměrech moderního právního státu rozvíjena zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a kterážto zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, nemůže stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se včas a účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany.
Pokud jde o exekuční řízení, stěžovatelovu tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkou nulity a neplatnosti platebních výměrů, nelze přitakat. Na tuto výtku reagoval jak krajský soud (srov. č. l. 98), tak především Nejvyšší správní soud, který podrobně vyložil, včetně odkazů na vlastní judikaturu, z jakých důvodů není tato námitka opodstatněná (srov. č. l. 102 - 103). Pro fázi exekučního řízení nedoložil stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv, a proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst.1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu