ECLI:CZ:US:2018:4.US.3167.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3167/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Tregnera, zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 16 C 249/2011-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel spojil též návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vlastní úřední činnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Josef Husák (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by Obvodní soud pro Prahu 10 uložil stěžovateli povinnost zaplatit mu částku ve výši 986.000,- Kč s příslušenstvím a Ing. Petru Němečkovi povinnost zaplatit mu částku ve výši 1.914.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi ním, stěžovatelem, Ing. Petrem Němečkem a Ing. Václavem Menclem byla dne 14. 10. 2010 uzavřena dohoda o narovnání na základě sporných závazků ze smluv o půjčkách a vydání bezdůvodného obohacení, dle které mu měl stěžovatel uhradit částku ve výši 1.161.100,- Kč a Ing. Petr Němeček částku ve výši 2.253.900,- Kč. To se však nestalo, když vedlejšímu účastníku byla ze strany stěžovatele uhrazena pouze částka ve výši 175.000,- Kč a ze strany Ing. Petra Němečka pouze částka ve výši 340.000,- Kč.
4. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 16 C 249/2011-133, vyhověno, když stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 986.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), Ing. Petru Němečkovi byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 1.914.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele a Ing. Petra Němečka k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok III.). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že shledal dohodu o narovnání ze dne 14. 10. 2010 platnou, dostatečně určitou, když práva a povinnosti jejích účastníků jsou v ní dostatečně konkretizována, a uzavřenou jejími účastníky dobrovolně, což účastníci stvrdili svými podpisy.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261, jako věcně správné potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti podané žaloby, přičemž poukázal na dřívější jednání účastníků řízení a Ing. Václava Mencla, které bylo základem vzniku spornosti jejich vzájemných závazků. Všechny tyto sporné závazky byly dle názoru odvolacího soudu na základě předmětné dohody o narovnání ze dne 14. 10. 2010 nahrazeny závazky novými. Z tohoto důvodu proto dle názoru odvolacího soudu není rozhodné, jaké závazky a z jakého titulu mezi účastníky existovaly před uzavřením této dohody. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele a Ing. Petra Němečka, dle které měla být předmětná dohoda shledána neplatnou pro neurčitost či pro jejich údajný právní omyl, který se měl týkat právního základu původního závazku. Odvolací soud rovněž neshledal, že by předmětná dohoda byla v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
6. Dovolání stěžovatele a Ing. Petra Němečka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 33 Cdo 4733/2016-368, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelé v jeho rámci nepředložili dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
7. Ústavním soudem bylo z jeho úřední evidence dále zjištěno, že Ing. Petr Němeček podal proti shora blíže specifikovanému rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ústavní stížnost, která je téměř identická s ústavní stížností stěžovatele v nyní souzené věci. O této ústavní stížnosti bylo již rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. IV ÚS 3157/17, když Ústavní soud tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
III.
8. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností. Namítl, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které stěžovatel považuje za nesprávné, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dle názoru stěžovatele pouze lakonicky konstatoval, že má dohodu o narovnání ze dne 14. 10. 2010 za platnou, určitou a souladnou s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku, aniž by tento svůj závěr, který je dle názoru stěžovatele v hrubém rozporu se skutečností, blíže odůvodnil. Obdobně pak dle názoru stěžovatele odvolací soud postupoval, i pokud jde o tvrzení stěžovatele, že předmětná dohoda je neplatná z důvodu neexistence sporného závazku mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, který měla předmětná dohoda o narovnání vypořádat. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že sporná práva ke dni 14. 10. 2010 existovala pouze mezi vedlejším účastníkem a Ing. Václavem Menclem, nikoli mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Neexistence jakéhokoli sporného závazku mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem pak dle názoru stěžovatele vyplývá též ze skutečnosti, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla o témže okruhu práv a povinností uzavřena dohoda již dne 30. 4. 2010, na základě které sporné vztahy mezi nimi již jednou provždy zanikly. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy nesprávně posoudily i otázku závaznosti soudního rozhodnutí pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení, ze kterého takové rozhodnutí vzešlo. Upozornil přitom na to, že soud prvního stupně přihlížel při svém rozhodování též k výsledkům řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011 a řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 263/2012, ačkoli tato rozhodnutí nebyla pro stěžovatele závazná, neboť stěžovatel nebyl účastníkem těchto řízení a neměl tak možnost hájit v jejich rámci svá práva. Ústavně zaručená práva stěžovatele měla být konečně porušena také tím, že soud prvního stupně stěžovatele nepoučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ačkoli dospěl k závěru, že stěžovatelem navržené důkazy nevedou k závěru o neplatnosti dohody o narovnání, a nevyzval stěžovatele k označení dalších důkazů pro prokázání tohoto tvrzení. Stěžovatel konečně namítl též to, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, když bez jakéhokoli odůvodnění neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelem k prokázání jeho tvrzení.
9. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud do svého rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
IV.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
12. Žádné takové pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že ačkoliv stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká především nedostatečnost jejich odůvodnění, případně procesní vady, je podstatou jeho ústavní stížnosti toliko jeho pokračující nesouhlas s právním hodnocením dohody o narovnání, kterou stěžovatel (společně s dalšími osobami) uzavřel s vedlejším účastníkem dne 14. 10. 2010. Ústavní soud proto přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a konstatuje, že k právnímu posouzení dohody o narovnání nemá co dodat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto právním hodnocením nečiní jeho ústavní stížnost - bez dalšího - důvodnou.
13. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí předně nedospěl k závěru, že by obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily způsobem, který by je činil nepřezkoumatelnými. Ústavní soud je naopak toho názoru, že soud odvolací i soud prvního stupně se otázkou platnosti dohody o narovnání ze dne 14. 10. 2010 řádně zabývaly a své závěry též jasně a srozumitelně odůvodnily. Na tomto místě Ústavní soud považuje za nutné uvést, že právo účastníka řízení na řádné odůvodnění rozhodnutí neznamená povinnost obecného soudu vypořádat každou námitku účastníka řízení do sebemenšího detailu. Obecný soud je povinen vypořádat účastníkovy věcné námitky, a to v takovém rozsahu, který odpovídá jejich povaze a závažnosti vzhledem k posuzované věci; nelze však vyžadovat podrobnou odpověď na každý vznesený argument. Ústavní soud je přitom toho názoru, že právě uvedené povinnosti se obecné soudy v nyní posuzované věci nezpronevěřily, když z ústavní stížností napadených rozhodnutí se jasně, srozumitelně a logicky podávají důvody, pro které stěžovatel nebyl v řízení úspěšný. Stejně tak rozhodnutí obecných soudů nelze označit za projev libovůle či nahodilosti, neboť tato rozhodnutí srozumitelně uvádějí důvody, na nichž soudy vybudovaly své právní hodnocení dané věci, které nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti.
14. Pokud stěžovatel namítal, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho tvrzením, že předmětná dohoda o narovnání ze dne 14. 10. 2010 je neplatná mj. z důvodu neexistence sporného závazku mezi ním a vedlejším účastníkem, který měl být touto dohodou vypořádán, ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu svědčí o opaku. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ze zjištění z období předcházejícího uzavření předmětné dohody, která jsou podrobně rozvedena na str. 2 - 4 rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že se vedlejšímu účastníku za jím vynaložené finanční prostředky nedostalo ze strany stěžovatele plnění odpovídající jeho investičnímu záměru. Ústavní soud má pak tuto námitku za účelovou též z toho důvodu, že pokud by skutečně neexistovala žádná sporná práva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ke dni uzavření dohody o jejich narovnání, jak stěžovatel tvrdí, pak by bylo možné jen stěží předpokládat, že stěžovatel takovou dohodu dobrovolně uzavře a v jejím rámci se zaváže k úhradě částky ve výši 1.161.100,- Kč (tedy částky nikoli zanedbatelné), přičemž tento svůj závazek následně bude také částečně plnit, což stěžovatel učinil.
15. Na závěru o platnosti dohody o narovnání ze dne 14. 10. 2010 nemůže dle názoru Ústavního soudu nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že existenci jakéhokoli sporného závazku mezi ním a vedlejším účastníkem vylučuje též existence dohody o narovnání ze dne 30. 4. 2010, která byla uzavřena o témže okruhu práv a povinností jako dohoda o narovnání ze dne 14. 10. 2010. Je tomu tak proto, že - jak již jasně a přesvědčivě vyložil soud prvního stupně - dohoda o narovnání ze dne 30. 4. 2010 pozbyla ke dni 14. 10. 2010 účinnosti, neboť stěžovatel v dohodnuté lhůtě nesplnil svůj závazek z této dohody, když do 14. 10. 2010 vedlejšímu účastníku nevrátil dohodnuté finanční prostředky ani na něj nepřevedl nemovitost. Tato námitka je proto pro posouzení platnosti dohody ze dne 14. 10. 2010 zcela irelevantní.
16. Důvodným není ani tvrzení, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku závaznosti soudního rozhodnutí pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení, ze kterého takové rozhodnutí vzešlo, když při svém rozhodování přihlížely k výsledkům řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011 a řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 263/2012, v jejichž rámci byla rovněž posuzována platnost předmětné dohody o narovnání. K této námitce stěžovatele se již vyjádřil dovolací soud, který vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na otázce procesní závaznosti rozhodnutí vydaných v řízeních, jejichž účastníky byli vedlejší účastník a Ing. Václav Mencl, jak se nesprávně domnívá stěžovatel. Pokud odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, při svém rozhodování z těchto rozhodnutí vycházel, pak se jedná pouze o projev zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu, nikoli o projev zásady vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu ve smyslu §135 občanského soudního řádu, pročež stěžovatel tyto instituty dle názoru Ústavního soudu patrně nerozlišuje. Skutečnost, že obecné soudy při posuzování platnosti předmětné dohody jako k jednomu z důkazů přihlížely rovněž k výsledkům právě uvedených řízení, tedy protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí nepůsobí.
17. Ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla dotčena ani tím, že se stěžovateli ze strany soudu prvního stupně nedostalo poučení ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoli soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelem navržené důkazy nevedou k závěru o neplatnosti dohody. Je tomu tak z toho důvodu, že poučení o důkazní povinnosti podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu je soud povinen poskytnout jen tehdy, pokud účastník dosud ke svému tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo pokud účastník sice ke svému spornému tvrzení důkaz označil, avšak tento důkaz je zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, jakož i tehdy, provedl-li soud ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, avšak na jejich základě nedošlo k prokázání tvrzení účastníka a jestliže by účastník proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) nemohl být ve věci úspěšný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, veřejně dostupný na www.nsoud.cz). O žádný z právě uvedených případů se však v nyní posuzované věci nejedná, neboť soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele proto, že by neunesl důkazní břemeno, jak se stěžovatel mylně domnívá. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze totiž učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by jeho tvrzení bylo nepravdivé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011), a soud tedy rozhoduje v situaci non liquet (nelze zjistit, zda je žaloba po právu či nikoli). V nyní souzené věci však soud prvního stupně takový závěr neučinil, jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí, když dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o neplatnosti předmětné dohody pravdivé není (bylo vyvráceno jinými důkazy). Za této situace tak soud prvního stupně nebyl povinen stěžovatele poučit dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu a vyzývat jej k označení dalších důkazů. K žádnému pochybení, natož pak pochybení ústavněprávně relevantnímu, tak v této souvislosti nedošlo.
18. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, když bez jakéhokoli odůvodnění neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelem k prokázání jeho tvrzení. Dle názoru Ústavního soudu vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně zřetelně (byť soud prvního stupně to ve svém rozhodnutí neuvádí výslovně, ačkoli tak učinit měl), že tyto neprovedly účastnický výslech Ing. Petra Němečka a svědecký výslech Ing. Václava Mencla, neboť takové důkazy považovaly za nadbytečné, když pozadí vzájemných závazkových vztahů mezi jednotlivými účastníky dohody o narovnání měly za dostatečně objasněné. Tento závěr má Ústavní soud s přihlédnutím k rozsahu provedeného dokazování za opodstatněný. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak ani v této souvislosti nedošlo.
V.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu