ECLI:CZ:US:1997:4.US.318.96
sp. zn. IV. ÚS 318/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. července 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem AK v B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1996, čj. 1 A 93/95-11, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České správy sociálního zabezpečení v Praze, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1996, čj. 1
A 93/95-11, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozhodnutí
vedlejšího účastníka ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714 420, jímž
byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č.
217/1994 Sb., stěžovatel v podstatě uvádí, že z ustanovení §3
písm. d) citovaného zákona nelze dovodit, že k úmrtí postiženého
občana, kterým byl jeho otec jako československý politický vězeň,
muselo dojít v době do 4. 5. 1945, stejně jako ani to, že k úmrtí
vězně muselo dojíti v době, kdy tento koncentrační tábor byl ještě
pod nacistickou správou. Z uvedených důvodů proto stěžovatel
navrhuje, aby pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR a článku
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
bylo jeho ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí bylo
zrušeno.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. J.
N. ze dne 10. 6. 1997 poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení v Praze
se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu č. 420 714 420 České správy sociálního
zabezpečení v Praze, jakož i spisu 1 A 93/95 Vrchního soudu
v Praze, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení v Praze ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714
420, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č.
217/1994 Sb. V důvodech tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podle
ustanovení §2 zákona č. 217/1994 Sb. je postiženým občanem pro
účely tohoto zákona občan, který je československým politickým
vězněm podle §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Tato
podmínka není však v projednávané věci splněna, neboť stěžovatelův
otec zemřel 18. 5. 1945, tedy po 5. 5. 1945. Vrchní soud v Praze,
jenž rozhodoval o opravném prostředku stěžovatele, uvedené
rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí
uvedl vrchní soud, že stěžovatelův otec ke dni úmrtí 18. 5. 1945
již neměl postavení československého politického vězně. Jak se
v těchto důvodech dále uvádí, jakkoli smrt stěžovatelova otce
nastala v důsledku věznění a onemocnění v koncentračním táboře,
nebyl tento tábor v den jeho úmrtí již pod nacistickou správou.
Otázkou vztahu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické
perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., a ustanovení §2 odst.
1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé
armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje
za osvobození, se Ústavní soud zabýval již ve věci sp. zn. Pl. ÚS
23/96, v níž dospěl k závěru, že datum 4. 5. 1945 uvedené v zákoně
č. 255/1946 Sb. nelze vztáhnout na ustanovení §3 zcela jiného
zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb. Zatímco §2 zákona č.
255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, §3 odst. 1 písm.
c) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., se
zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto
politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení
občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě,
vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli
násilně usmrceni v souvislosti se zatýkáním. Myšlenka, že by
postižený občan tento status pozbyl prodloužením svého věznění za
hranici 4. 5. 1945, je absurdní a odporuje smyslu zákona. Jak
Ústavní soud v uvedené věci dále uvádí, jestliže zákon nestanoví
ani pojem koncentračního tábora ani dobu existence koncentračních
táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž
koncentrační tábor po dni 5. 5. 1945 již nemohl existovat
a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena.
V projednávané věci bylo zjištěno, že stěžovatelův otec
zemřel v koncentračním táboře Dachau dne 18. 5. 1945 na
nemocničním bloku. Jakkoli v této době koncentrační tábor Dachau
již nebyl pod nacistickou správou, není pochyb o tom, že
stěžovatelův otec jej již nemohl opustiti a v něm také zemřel.
Právě tuto nemožnost opuštění koncentračního tábora a úmrtí v něm
považuje Ústavní soud za určující moment uvádějící potřebu
aplikace úvodní preambule k zákonu č. 217/1994 Sb., kladoucí důraz
na fakt neodčiněného historického bezpráví způsobeného obětem
nacistické perzekuce.
Podle názoru Ústavního soudu je tedy v projednávané věci
naplněna skutková podstata uvedená v §3 odst. 1 písm. d) zákona
č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., a pokud vrchní
soud dospěl k opačnému závěru, učinil tak v rozporu s článkem 95
odst. 1 Ústavy ČR a článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. července 1997