ECLI:CZ:US:2017:4.US.3186.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3186/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Kotorou, advokátem se sídlem Praha, Nitranská 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 459/2017, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 12 To 457/2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 2 T 109/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 10, čl. 82 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen za to, že se pokusil vyrobit konopí z konopí, "neboť konopí je tedy pořád konopí (...) z hlediska právního totiž žádná marihuana neexistuje", což podle něj nevykazuje znaky žádného trestného činu. Uvádí, že žádný z trestních soudů se nevypořádal s jeho argumentací. Stěžejní námitka směřuje proti tomu, že trestní soudy při svém rozhodování vycházely z ustálené judikatury a sjednocujících stanovisek Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014 a Tpjn 301/2013. Stěžovatel tak silné zohledňování judikatury a uvedených sjednocujících stanovisek Nejvyššího soudu považuje za porušení principu nullum crimen sine lege. Vydání sjednocujících stanovisek hodnotí jako projev zákonodárné činnosti Nejvyššího soudu. Nesprávnost postupu trestních soudů stěžovatel spatřuje i v tom, že vycházely z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, který považuje za nepřezkoumatelný a nedostatečný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn ingerovat jen tehdy, pokud by se jejich postup jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jestliže výše popsané stěžovatelovy námitky směřují proti právním závěrům, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí, je třeba nejprve uvést, že - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - tytéž námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se trestní soudy s jeho argumentací nevypořádaly, neboť na podstatné a relevantní námitky stěžovatele ve svých rozhodnutích adekvátně reagovaly.
Odkázat lze zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se v něm vypořádal se zásadní námitkou stěžovatele směřující proti dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a specificky vůči výše zmíněným sjednocujícím stanoviskům týkajícím se výkladu některých znaků tzv. drogových trestných činů (§283 a násl. trestního zákoníku). Nejvyšší soud zcela správně v tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně primárně na usnesení sp. zn. III. ÚS 3660/15.
Nejvyšší soud se nemýlil, když ve svém usnesení uvedl, že v této věci šlo o skutkově obdobný případ, kdy pachatel (stručně řečeno) vypěstoval určitý počet rostlin konopí, které následně sklidil, usušil a sušinu dále uchovával. Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat svůj právní názor, který formuloval v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3660/15, a proto odkazuje na argumentaci zde uvedenou. Snad je vhodné pouze doplnit, že usměrnění interpretace některých znaků skutkových podstat jednotlivých drogových trestných činů prostřednictvím judikatury Nejvyššího soudu, resp. jeho sjednocujících stanovisek, plně koresponduje se závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
Pokud jde o námitku týkající se odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento soud na č. l. 7 podrobně vysvětlil, že toto odborné vyjádření bylo zpracováno akreditovanou laboratoří, a to postupem, o jehož správnosti trestní soudy nemohly mít žádné pochybnosti.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu