ECLI:CZ:US:2005:4.US.32.05
sp. zn. IV. ÚS 32/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zrůstem, advokátem se sídlem Jeronýmova 695, Louny, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004, č. j. 2 Afs 50/2004-76 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2003, č. j. 15 Ca 439/2002-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými byly zamítnuty správní žaloba a poté i kasační stížnost, jimž brojil proti rozhodnutím správce daně, který mu doměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 1.222.760,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení čl. "36 odst. 1" a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), neboť obecné soudy nebyly nestranné a nerespektovaly rovnost účastníků řízení, neboť přes prokázané porušení zákonů přisvědčily orgánu státu. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že správce daně po něm požadoval prokázání skutečností, které nebyl schopen prokázat, žádný z orgánů veřejné moci se nezabýval podstatou sporu (jinak by musely předvolat stěžovatele k jednání) a správce daně odmítl důkaz týkající se konkrétní povahy zdanitelného plnění prováděného stěžovatelem zmocněným mandatářem (který měl pro stěžovatele spravovat a vymáhat pohledávky), aniž by vyložil proč. Z účetnictví stěžovatele, jakož i z příslušného daňového přiznání přitom mělo vyplývat, že stěžovatel mandatářské společnosti zaplatil. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu "ÚS 33/96", podle něhož ust. §33 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb. v platném znění, dále "daňový řád") neopravňuje správce daně vyzvat k prokázání "čehokoli", ale pouze toho, co tvrdí daňový subjekt sám. Navíc Krajský soud v Ústí nad Labem popírá svá předchozí rozhodnutí, protože například v rozhodnutí ze dne 2. 3. 1999 sp. zn. 15 Ca 450/97 uvedl, že po daňovém subjektu nelze spravedlivě požadovat prokázání výsledků jemu poskytnuté imateriální služby, protože postačí, pokud mu bylo za finanční částku poskytnuto protiplnění. Stěžovatel rovněž poukázal na zkrácení svých obhajovacích práv, protože neměl možnost se účastnit výslechu Mgr. H., jehož svědecká věrohodnost byla správcem daně zpochybněna, přičemž tuto pochybnost měl správce daně vyložit ve prospěch stěžovatele.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2003 (15 Ca 439/2002-46) Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2002 (9950/110/2002) o zamítnutí odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Lounech ze dne 22. 2. 2002 (10766/02/201920/1458), kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmu. Soud, který na základě souhlasu stěžovatele jednal v neveřejném zasedání, napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu námitek stěžovatele (§71 odst. 1 písm. c) a d), odst. 2 věta druhá a třetí s. ř. s. a §75 odst. 3 věta první s. ř. s.). Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v žalobě namítal, že po něm bylo požadováno prokázání činností jiných daňových subjektů, že správce daně nesprávně vyložil pojem pohledávky a že do skutkových zjištění zahrnul i existenci následných mandátních smluv uzavřených mandatářkou, ačkoli tato skutečnost byla stěžovateli známa - po stěžovateli bylo požadováno, aby odpovídal za chování dalšího subjektu. Stěžovatel rovněž namítal neprovedení výslechu statutárního orgánu mandatářky, Ing. H., ačkoli z jeho písemného vyjádření vyplývalo, že výslech mohl objasnit otázku plnění mandátní smlouvy.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004 (2 Afs 50/2004-76) Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, které přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti (§109 odst. 2,3 s. ř. s,), v níž byly obsaženy námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval zejména v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Přitom Ústavní soud musí rovněž zvažovat, zda k pochybení tvrzenému v ústavní stížnosti nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatel nedostatečně hájil svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip).
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů, které však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Krajský soud stěžovateli vysvětlil, že nebyl správcem daně vyzván k prokázaní činností jiných subjektů (v rozsudku na str. 7 v odst. 1), neboť výzva správce daně žádala prokázání takových skutečností (tvrzených v daňovém přiznání - str. 3 odst. 1 dole), jejichž prokázání bylo ve stěžovatelově moci. Tento závěr není v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, a zejména ne s nálezem ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, kde byly vyloženy ústavní meze ukládání důkazního břemene dle ust. §31 odst. 9 daňového řádu (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 5, str. 271 nebo 130/1996 Sb. zákonů). Krajský soud také vysvětlil (str. 7 odst. 2 rozsudku), že se nijak neodchyluje od své judikatury týkající se "prokazování výsledků imateriálních služeb", protože stěžovatel v daňovém řízení nedoložil právě přijetí protiplnění za částku, kterou mandatářce poskytl. V dalším odstavci krajský soud uvedl: "Pokud žalobce namítá, že naopak žalovaný neunesl důkazní břemeno, když neprokázal povědomost žalobce o dalších mandátních smlouvách, dalších subjektech a o 'nevymáhání' pohledávek I. F. Group [mandatářka], o kterém mu nebylo nic známo, jeho námitce nelze přisvědčit. Základním důvodem rozhodování žalovaného byl fakt, že žalobce neprokázal faktické uskutečnění plnění z mandátní smlouvy, zatímco důkazy shromážděné ohledně řetězové fakturace sloužily k dokreslení situace, vědomost nebo nevědomost stěžovatele o těchto skutečnostech proto nebyla pro rozhodnutí podstatná a žalovaný neměl povinnost ji prokazovat". Pokud soud nepovažoval vytvoření fakturačního řetězce za důvod, který vedl k závěru o neunesení důkazního břemene, nelze v tom spatřovat porušení stěžovatelových základních práv či svobod, i když se lze podivit, že správce daně této otázce věnoval pozornost, jež neodpovídá okrajové povaze této okolnosti.
Stěžovatel namítal porušení rovnosti účastníků řízení, jakož i svých procesních práv. K tomu Ústavní soud poznamenává, že krajský soud pečlivě zvážil nutnost výslechu svědka Mgr. H. (srov.str. 6 rozsudku), kdy se nakonec, s ohledem na obsah jeho písemného vyjádření (které stěžovatel zaslal s ústavní stížností), rozhodl neprovést jeho výslech. Nejvyšší správní soud se tímto procesním postupem zabýval (str. 6 rozsudku NSS) a neměl k němu výhrad, protože tento výslech mj. nemohl bez dalšího prokázat uskutečnění zdanitelného plnění. Ústavní soud dodává, že krajský soud rovněž vyložil rozdíl mezi vznikem pohledávky a její uznatelností jako výdaje ve smyslu ust. §24 zákona o daních z příjmů (str. 7 odst. 4 rozsudku Krajského soudu).
K těmto závěrům obecných soudů, nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady. Námitky protiústavnosti vznesené stěžovatelem postrádají opodstatnění. Postup obecných soudů neporušuje zákaz libovůle, či jiné ústavní principy. Neunesl-li stěžovatel jasně a konkrétně vymezené důkazní břemeno, nelze v tom spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2005 JUDr.Michaela Židlická
předsedkyně senátu