ECLI:CZ:US:2006:4.US.32.06
sp. zn. IV. ÚS 32/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2006 v senátě složené z předsedy Miloslava Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. G., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, AK se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, čj. 29 Odo 914/2004-151, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, čj. 5 Cmo 396/2003-110, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, čj. 18 Cm 148/2002-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 54 934 800,15 Kč, s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel podrobně rekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, ve kterém byla zamítnuta žaloba, jíž se po žalované HVB Bank Czech Republik, a. s., domáhal zaplacení shora označené částky, a zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasil a Městskému soudu v Praze, který na základě skutkových zjištění dovodil, že mezi stěžovatelem a žalovanou došlo k platnému uzavření Rámcové smlouvy o obstarání nákupu a prodeje podílových listů "CI Fondy" a smlouvy o správě podílových listů "CI Fondy", vytkl, že neprovedl důkaz předložením originálu písemné smlouvy o zřízení "Investičního účtu CI Fondy", bez kterého nemohla být rámcová smlouva naplňována a že stěžovatele k této důkazní povinnosti řádně nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označil za překvapivé, neboť odvolací soud zaujal zcela nový, pro stěžovatele nepředvídatelný právní názor, na který nemohl reagovat a předložit nové důkazy. Pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud ČR, který se námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení věci odvolacím soudem nezabýval.
Kromě ústavně právní argumentace stěžovatel podrobně argumentoval k věci samé, tj. k principu obchodování s cennými papíry, oponoval právním závěrům soudu prvního a druhého stupně s tvrzením, že tuto problematiku nesprávně pochopily a vyhodnotily, a připojil i právní argumentaci odůvodňující jeho závěr, že osoby podepisující za banku rámcovou smlouvu vystupovaly jako zástupci na základě plné moci, s tím, že i za situace, kdyby tak činily jako zaměstnanci banky, bylo nesprávně posouzeno překročení jejich zákonného zmocnění.
Z rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s tvrzením, že tzv. rámcová smlouva, na základě které převedl na účet žalované konkrétní částky v cizí měně, byla od počátku absolutně neplatná, neboť nebyla podepsána osobami, které byly způsobilé svými úkony banku zavazovat, banka nebyla ve smlouvě řádně označena a smlouva o investičním účtu nebyla uzavřena. Žalovaná tvrdila opak a osoby, které za ni rámcovou smlouvu podepsaly, L. K. a K. N., označila za své zaměstnance ve smyslu ustanovení §15 obch. zákoníku. Městský soud v Praze po provedeném dokazování vzal za prokázané, že rámcová smlouva byla řádně a platně uzavřena, že banka byla označena svým obchodním jménem v souladu s příslušnými ustanovení obch. zákoníku a že stěžovatelovy finanční prostředky se nestaly majetkem žalované, ale byly převáděny na speciální účet stěžovatele (investiční účet CI Fondy), který byl zřízen a sloužil pro zúčtování kupních cen podílových listů, které stěžovatel v letech 1999 - 2002 nakupoval a prodával. Toto zjištění vedlo soud k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo.
V odvolacím řízení byl tento závěr potvrzen jako správný. Vrchní soud v Praze se vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatele vztahujícími se k předmětu řízení vymezeného rozhodnými skutečnostmi tvrzenými v žalobě; odvolacími námitkami, které směřovaly k novým skutkům žalované, se nezabýval s odůvodněním, že jde o tvrzení a důkazy překračující předmět řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že i odvolací soud, vycházeje z toho, že banka uznala jednání L. K. a K. N. za své jednání, považoval rámcovou smlouvu za platně uzavřenou. Ke smlouvě o investičním účtu uvedl, že její existence byla prokázána nepřímými důkazy, a připojil názor, že ani při úvaze, že by v písemné podobě nebyla uzavřena, nebylo by možné dospět k závěru o bezdůvodném obohacení žalované, neboť banka nakládala s finančnímu prostředky stěžovatele podle jeho pokynů v rámci uzavřené rámcové smlouvy.
Dovolání, jehož přípustnost stěžovatel opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a v důvodech o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud ČR zamítl. V odůvodnění rozsudku vyložil předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 písm. c) o. s. ř. a vysvětlil, proč se částí uplatněných výhrad stěžovatele, a to i těch, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl zabývat. Podle dovolacího soudu mělo ve věci samé zásadní právní význam pouze posouzení, zda lze na zákonné zastoupení podle §15 obch. zákoníku aplikovat ustanovení §267 obch. zákoníku, tedy zda může být důsledkem překročení zmocnění neplatnost právního úkonu, který učinil zmocněnec. S přihlédnutím k nedostatku výslovné úpravy překročení rozsahu zákonného zmocnění v ustanovení §15 obch. zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření rámcové smlouvy, dovolací soud vyšel z právní úpravy této otázky v občanském zákoníku (§20 odst. 2 obč. zákoníku) a po jejím výkladu uzavřel, že aplikace ustanovení §267 odst. 1 obch. zákoníku, jak učinil odvolací soud, nepřipadala v úvahu. Zároveň však uvedl, že toto zjištění nic nezměnilo na závěru, že právo ochrany podle §20 odst. 2 obč. zákoníku svědčilo pouze žalované, která, pokud se této ochrany nedovolala, je uzavřenou smlouvou vázána, stejně jako stěžovatel, kterému citované ustanovení nepřiznává právo namítat, že mu z uzavřené smlouvy nevznikly práva a povinnosti.
Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Stěžovatel argumentoval porušením čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tohoto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomuto závěru dospěl na základě následujících důvodů.
K ústavnímu procesnímu právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst.1 Listiny) Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Pojem spravedlivého soudního řízení, přítomný výslovně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ve svém obsahu i v čl. 36 odst. 1 Listiny, je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Maximy práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou aplikovatelné i na jurisdikci odvolacího a dovolacího soudu, neboť jejich rozhodování se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce; existují-li však v zákoně podmínky omezující právo na přístup k soudu, je třeba sledovat, zda účel daného typu řízení neomezuje neproporcionálně poskytování ochrany základních práv jednotlivci (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 128/05, dosud nepublikován). Jak Ústavní soud ověřil, k takovému pochybení v projednávaném případě nedošlo.
Z rozsudků obecných soudů vyplynulo, že o předmětu řízení, tak jak byl stěžovatelem vymezen, obecné soudy po provedeném dokazování rozhodly a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily. Soudy vyšších stupňů se vypořádaly se vznesenými odvolacími i dovolacími námitkami stěžovatele a přezkoumatelným způsobem bez vnitřních rozporů či stop libovůle v rozhodování daly najevo, proč se některými z nich nemohly zabývat a věcně je vypořádat. Odvolací soud rozhodoval v režimu neúplné apelace, dovolací soud byl omezen podmínkami přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., podmínky omezení odvolacích a dovolacích důvodů však byly v projednávaném případě vyloženy tak, že je nebylo možno označit jako nepřípustné zúžení práva na přístup k soudu a opravňující závěr o porušení čl. 4 Ústavy, jak tvrdil stěžovatel. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud.
Ústavní soud neshledal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze "překvapivým", jak tvrdil stěžovatel, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 5 a 6) zřetelně vyplynulo, že odvolací soud potvrdil skutková zjištění a právní závěry z nich soudem prvního stupně vyvozené považoval za správné; skutečnost, že ve zbývající části odůvodnění připojil vlastní teoretické úvahy o tom, jak by bylo možné za jiné situace nahlížet na poměry účastníků řízení (jejichž část dovolací soud označil jako nadbytečné spekulace), nemohlo odůvodnit závěr, že jde o postup, který lze z ústavně právního hlediska kvalifikovat jako odnětí reálné a efektivní možnosti jednat před soudem, spočívající v právu účastníka řízení právně i skutkově argumentovat.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a výkladem norem jednoduchého práva stran sporné rámcové smlouvy a vytknutého pochybení v souvislosti s dokazováním, což ve svém důsledku představuje stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jak byly obsaženy v odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud však připomíná, že mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Pro případy pochybení při nesprávné aplikaci jednoduchého práva ve své dosavadní rozhodovací praxi definoval podmínky, za jejichž splnění představuje toto pochybení porušení základních práv a svobod. Jsou to případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, avšak Ústavní soud posuzuje, jak byla řešena akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další) a konečně za ústavně neslučitelné Ústavní soud považuje případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další). V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Co se týče hodnocení důkazů, Ústavnímu soudu obecně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (a to ani kdyby se s nimi neztotožňoval). Za pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mající ústavně právní relevanci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje pouze takové případy, které představují ty nejvýraznější excesy, mající dopad do základních práv a svobod. Podle judikatury Ústavního soudu jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V dané věci však k žádnému z těchto pochybení nedošlo.
Proběhlo-li soudní řízení v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, ve kterém obecné soudy rozhodly, že žalovaná banka disponovala s finančními prostředky poukázanými stěžovatelem v mezích, které si obě strany dohodly v platně sjednané rámcové smlouvě, nebylo možno přisvědčit námitce, že stěžovatel byl neústavně omezen ve svých vlastnických právech podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručujícího každé fyzické nebo právnické osobě právo pokojně užívat svůj majetek.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu