ECLI:CZ:US:2013:4.US.3212.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3212/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky ACM Money Česká republika, a. s, se sídlem v Praze 8, Čimická 780/61, zastoupené JUDr. Róbertem Paulovičem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Čimická 780/61, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011 č. j. 15 Co 338/2011-159, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Marka Borovičky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal určení, že smlouva o poskytnutí úvěru, uzavřená dne 11. 2. 2008 mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, je neplatná. Usnesením ze dne 24. května 2011 č. j. 8 C 55/2010-122 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl námitku stěžovatelky, že věc má být projednána v řízení před rozhodcem, neboť dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v předmětné smlouvě o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Obvodní soud spatřoval uvedený rozpor v tom, že účastníci nesjednali konkrétní osobu rozhodce ad hoc, ani stálý rozhodčí soud, nýbrž rozhodnutí o výběru rozhodce bylo ponecháno na vůli jednatele společnosti HONESTA, s. r. o., která nemá postavení stálého rozhodčího soudu a není tak oprávněna vydávat své statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 17. 8. 2011 č. j. 15 Co 338/2011-159 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem Městského soudu v Praze, který své rozhodnutí potvrzující absolutní neplatnost rozhodčí doložky odůvodnil sjednocujícím názorem velkého senátu Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Stěžovatelka se cítí být změnou judikatury Nejvyššího soudu, jíž je sjednocován právní názor v otázce platnosti určitého typu rozhodčích doložek, ohrožena. V posuzované věci se podle názoru stěžovatelky, která odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10, jedná o nepřípustnou změnu rozhodovací praxe obecných soudů za nezměněného skutkového stavu (o tzv. overruling). Uvedenou změnou judikatury bylo zasaženo do právní jistoty stěžovatelky, jejíž ochrana je součástí principu právního státu. Městský soud v Praze tak svým rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces spočívající v porušení principu zákazu retroaktivity judikatury, principu právní jistoty a principu předvídatelnosti soudního rozhodování a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 8 C 55/2010.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že soud prvního stupně a následně i soud odvolací výstižně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí argumentaci, která je vedla k rozhodnutí o neplatnosti rozhodčí doložky v předmětné smlouvě o úvěru. Již soud prvního stupně opřel své rozhodnutí na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a navazující rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemohlo být pro stěžovatelku nepředvídatelné, jak v ústavní stížnosti namítá. Stěžovatelka se tedy mohla s uvedenou argumentací soudu prvního stupně, vycházející z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, seznámit a k ní se vyjádřit, což také v podaném odvolání ze dne 26. 5. 2011 učinila (č. l. 127-128).
6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky na nepřípustnou změnu rozhodovací praxe obecných soudů oproti dřívější ustálené judikatuře. K této námitce Ústavní soud i s odkazem na stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1275/10 připomíná, že posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury. Ústavní soud i Nejvyšší soud v tomto ohledu respektují právní principy tvořící referenční hlediska jejich rozhodování. Nejvyšší soud, jemuž právě ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší sjednocování judikatury obecných soudů, ve svém usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 sjednotil rozhodovací praxi obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce. Podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ´rozhodčí řád´ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák.". Stejně nahlíží na transparentní výběr rozhodce i nálezová judikaturu Ústavního soudu verifikující náhled Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2164/10, sp. zn. I. ÚS 871/11, sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.
8. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o jí tvrzeném zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu