ECLI:CZ:US:2008:4.US.3304.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3304/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele PhDr. J. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č.j. 1 T 7/2005-822, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007 č.j. 7 To 3/2007-912, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2007 č.j. 3 Tdo 615/2007-971, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti napadaných rozhodnutí obecných soudů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k §219 odst. 1 trestního zákona, za což stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 10. 2006 bylo dále stěžovateli uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, poškozený Z. byl tímto odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením ze dne 20. 2. 2007 zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") následně svým usnesením ze dne 19. 9. 2007 odmítl dovolání stěžovatele.
2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obecné soudy v těchto rovněž nerespektovaly zásady ve smyslu čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Ve své ústavní stížnosti, po předestření průběhu řízení v předmětné trestní věci před obecnými soudy, stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Stěžovatel obecným soudům předně vytýkal, že při činění svých skutkových zjištění vycházely mimo jiné z jeho prvotních výpovědí, ač stěžovatel v těchto pouze rekonstruoval sled událostí, které si, jak dodatečně zjistil, nepamatuje z důvodu své amnézie na okolnosti spáchání jemu prokazovaného skutku. Obecné soudy tak měly prvotní výpovědi stěžovatele zcela pominout a nikterak je nehodnotit. Podle přesvědčení stěžovatele se pak obecné soudy dopustily rovněž vadného hodnocení důkazů, kdy svá skutková zjištění vystavěly výhradně na svědecké výpovědi poškozeného Z., aniž by dostatečně pečlivě zkoumaly důkazy ostatní, jmenovitě výpověď svědka H., zprávu o zdravotním stavu stěžovatele těsně po činu a ve věci obstarané znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie. Takto specifikované důkazy nebyly obecnými soudy hodnoceny náležitým způsobem, čehož důsledkem obecné soudy nesprávně uzavřely, že se stěžovatel dopustil jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, resp. v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu.
4. Stěžovatel se rovněž nebyl s to ztotožnit s právními závěry obecných soudů. Pokud obecné soudy přijaly právní závěr, dle něhož stěžovatelovo trestné konání bylo vedeno nepřímým úmyslem usmrtit poškozeného Z., tento postrádá oporu v provedeném dokazování. Dospěly-li pak obecné soudy k právnímu závěru, podle kterého trestné konání stěžovatele nenaplňuje znaky putativní nutné obrany, stalo se tak na podkladě jen okrajového zabývání se otázkou, jak se jednání poškozeného Z., které bezprostředně předcházelo útoku stěžovatele, mohlo jevit stěžovateli za situace, kdy se nacházel v takovém duševním stavu, který mu neumožňoval náležitou korekci vlastního chování. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
5. Do své ústavní stížnosti stěžovatel dále obsáhl námitky ve vztahu k trestu, který byl jemu napadaným rozsudkem krajského soudu uložen. S ohledem na okolnosti činu stěžovatele bylo na krajském soudu, aby při užití ustanovení §32 odst. 2 trestního zákona přikročil ke snížení stěžovatelova trestu výrazně pod spodní hranici trestní sazby, trest odnětí svobody v trvání osmi let tak nelze označit než jako pro stěžovatele značně nespravedlivý. V této části ústavní stížnosti stěžovatel taktéž poznamenal, že rozsudek, v němž krajský soud při úvahách o potrestání stěžovatele konstatuje jeho sníženou příčetnost, aniž by tuto posoudil jako významnou pro stěžovatelovu schopnost rozpoznat okolnosti spáchaného skutku, považuje za vnitřně rozporný.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 7/2005. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatel dne 3. 1. 2004 kolem 19:50 hod. v obci Hradišťko-Rajchardov, před domem č.p. 334 a č.p. 335, po předchozím slovním konfliktu, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozeného Z. tak, že proti němu opakovaně zaútočil kuchyňským nožem o délce asi 10 cm, způsobil mu povrchní řeznou ránu na levém předloktí a následně ho stejným kuchyňským nožem bodl do oblasti levé poloviny hrudníku, čímž mu způsobil bodné poranění hrudníku a břicha s poraněním velké předstěny a měkkých tkání mezi žaludkem a tlustým střevem a s krvácením do břišní krajiny, když ke smrti poškozeného nedošlo v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo v důsledku aktivní obrany poškozeného. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona, za což mu byly uloženy trest a ochranné léčení, jež byly naznačeny v předchozím. Při prostudování spisu krajského soudu sp. zn. 1 T 7/2005 učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k námitkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil výčet údajně obecnými soudy porušených ústavně zaručených práv.
9. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl výtky stran postupu, jakým krajský soud prováděl dokazování v trestní záležitosti stěžovatele. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, přičemž do jejich rozhodovací činnosti může v tomto směru zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud ingeruje toliko v případech, kdy důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nastoupení žádné z výše popsaných okolností neshledal.
10. K námitkám stěžovatele poukazujícím na vadné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů považuje Ústavní soud za nutné uvést, že jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
11. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, důsledkem čehož nesprávně uzavřely, že se stěžovatel dopustil jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, resp. v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, jsou-li v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, přičemž hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy v trestní záležitosti stěžovatele, nelze označit za svévolné či jakkoli zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve svých rozhodnutích obecné soudy podrobily svému zkoumání věrohodnost poškozeného Z. a jeho svědecké výpovědi. V rozsudku ze dne 31. 10. 2006 krajský soud podrobně rozvedl důvody, na jejichž podkladě usuzuje na věrohodnost poškozeného (zejm. č.l. 847-850), k čemuž rovněž doplnil úvahy, jimiž reagoval na výhrady obhajoby prohlašující nevěrohodnost poškozeného Z. (zejm. č.l. 848, 849). K odvolání stěžovatele pak vrchní soud prověřil správnost skutkových zjištění učiněných krajským soudem, s těmito se v převážné míře ztotožnil (srov. č.l. 915), přičemž vrchní soud se v jím vydaném napadaném usnesení neopomněl vypořádat s odvolacími námitkami stěžovatele stran nevěrohodnosti poškozeného Z.(srov. č.l. 916). Stejně tak obecné soudy věnovaly značnou pozornost důkazům svědeckou výpovědí svědka H. (zejm. č.l. 829-830, č.l. 846, č.l. 847, č.l. 849, č.l. 916), zprávou o zdravotním stavu stěžovatele těsně po činu (č.l. 831, zprostředkovaně taktéž č.l. 842, č.l. 857-858, č.l. 919, to vše ve spojení s č.l. 753), ve věci obstaranými znaleckými posudky z oboru psychologie a psychiatrie (zejm. č.l. 839-842, č.l. 856-860, č.l. 917-919). Tvrdí-li stěžovatel, že takto vymezené důkazy nebyly obecnými soudy hodnoceny náležitým způsobem, odkazuje jej Ústavní soud na již řečené v odstavcích 9.-11. tohoto rozhodnutí s tím, že hodnocení těchto důkazů obecnými soudy vnímá Ústavní soud jako plně ústavně souladné. Nakonec k výtce, dle níž obecné soudy měly prvotní výpovědi stěžovatele pro jeho amnézii zcela pominout, Ústavní soud stěžovatele upozorňuje, že obecné soudy dodatečnému prohlášení stěžovatele o amnézii na období deliktu neuvěřily (zejm. č.l. 857-858, č.l. 916-917). Nadto pak obecné soudy z prvotních výpovědí stěžovatele, resp. ze způsobu jeho obhajoby, nevyvozovaly žádná podstatná skutková zjištění, pouze z těchto usoudily na nevěrohodnost stěžovatele a jeho výpovědi. Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
12. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, jež byly specifikovány v odstavci 4. tohoto rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto nad rámec výše v odstavcích 9.-10. tohoto rozhodnutí uvedeného připojuje, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, v čem spatřují stěžovatelův nepřímý úmysl usmrtit poškozeného Z. (zejm. č.l. 974) a čím je implikována nemožnost označit trestné konání stěžovatele za putativní nutnou obranu (zejm. č.l. 856-857, č.l. 920), z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož stěžovatel spáchal pokus trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona (zejm. č.l. 860, č.l. 920, č.l. 974-975). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich základě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který je podložen skutkovými zjištěními a jenž z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
13. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2007 mimo jiné uvedl, že: "Dále bylo zjištěno, že schopnost obviněného (dovolatele) rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost byla jen nepodstatně snížena a jeho schopnost ovládat své jednání nebyla vymizelá. Za těchto okolností si musel být přinejmenším vědom, že na poškozeného útočí se zbraní - nožem s čepelí v délce kolem 10 cm. Poškozeného přitom opakovaně zasáhl, přičemž silou poměrně značné intenzity jej též bodl seshora do levé poloviny hrudníku. Ačkoliv stěží mohl přehlédnout, že nůž pronikl do těla poškozeného, svého jednání nezanechal, naopak dále předmětným nožem na poškozeného útočil. Nebylo přitom na jeho vůli, že se poškozený dokázal ubránit a útok zastavil. Za situace, kdy dovolatel musel znát všechny výše uvedené rozhodné skutečnosti, lze pak učinit závěr o jeho srozumění se způsobením následku (účinku) spočívajícím i ve smrti poškozeného, tedy že jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák." (č.l. 974), vrchní soud ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2007 vyjevil své stanovisko, že: "Ze skutkových zjištění krajského soudu je zřejmé, že konflikt inicioval právě obžalovaný, on aktivně zaútočil na poškozeného, který se věnoval vynášení věcí ze svého vozidla a nikterak jej neohrožoval. Svůj útok také uvedl slovy "já tě zabiji" a v intencích této výhružky také bezprostředně konal. Jeho rozpoznávací schopnosti nebyly sníženy měrou podstatnou a umožňovaly mu proto dostatečnou orientaci v celé situaci, kterou záměrně vyvolal. Za daných okolností je protismyslné dovozovat na základě obhajoby obžalovaného, výše již z argumentace soudů obou stupňů vyvrácené, že obžalovaný vnímal situaci, kterou úmyslně vytvořil svým aktivním útokem na poškozeného, jako vlastní sebeobranu." (č.l. 920). K takto naznačeným konstatováním vrchního a Nejvyššího soudu Ústavní soud doplňuje, že je vnímá jako ústavně souladná. Samotné citace z napadaných rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu, jak byly v předchozím učiněny, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatele stran nesprávného právního kvalifikování jeho jednání obecnými soudy.
14. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem potrestání jeho osoby, o kterém rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, Ústavní soud k tomuto podotýká, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by vyváženost prvku represe a prvku prevence v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena, k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo, jak zřejmě plyne z rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestní věci stěžovatele (zejm. č.l. 861-864, č.l. 920-921). Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že tvrzení o vnitřní rozpornosti napadaného rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel identifikuje ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud nemohl přisvědčit, což ostatně nepřímo plyne již z odstavců 12.-14. tohoto rozhodnutí.
15. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
16. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu odkazující poškozeného Z. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 25. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu