Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.05.1997, sp. zn. IV. ÚS 332/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 63/8 SbNU 127 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.332.96

sp. zn. IV. ÚS 332/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Sportovního a kulturního klubu proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca 378/95-16, ze dne 30. 9. 1996, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a za vedlejšího účastenství Okresního úřadu v Trutnově, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca 378/95-16, ze dne 30. 9. 1996, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca 378/95- 16 ze dne 30. 9. 1996. Tímto rozsudkem zamítl soud žalobu proti rozhodnutí Městského úřadu v Žacléři (odboru výstavby, územního plánování a životního prostředí) č. j. VÚP/234/95-Č, ze dne 18. 5. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově (referátu regionálního rozvoje) č. j. 76/95 RR-2/Do, ze dne 27. 7. 1995. Uvedenými správními rozhodnutími byla stěžovateli uložena pokuta Kč 200 000,- za neprovedení opatření nařízeného orgánem státního stavebního dohledu a za neprovedení nařízených neodkladných zabezpečovacích prací na objektech č.p. 271 a 272 v k.ú. Ž. Stěžovatel opírá svoji ústavní stížnost o právní názor, že krajský soud nesprávně interpretoval zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, konkrétně pak jeho ustanovení §5 odst. 5. Uvádí, že zabezpečovací práce mu byly nařízeny rozhodnutím ze dne 7. 10. 1994, ve znění rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově ze dne 12. 12. 1994, se lhůtou provedení do 28. 2. 1995. Objekty, za jejichž nezabezpečení mu byla uložena pokuta, však prodal kupní smlouvou ze dne 10. 11. 1993, tedy více než rok před rozhodnutím správního orgánu, JUDr. A. H. Návrh na vklad změny vlastnických práv založených touto kupní smlouvou byl doručen Katastrálnímu úřadu v Trutnově dne 18. 1. 1994. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, vznikají právní účinky vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh byl doručen příslušnému orgánu republiky, je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí o provedení neodkladných zabezpečovacích prací již nesměřovalo vůči vlastníkovi nemovitostí a proto jako nevlastník nemohl spáchat přestupek, za který mu byla uložena shora uvedená pokuta, neboť tu je možné podle §94 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. uložit pouze vlastníkovi. Na tom, podle názoru stěžovatele, nemůže nic změnit skutečnost, že Katastrální úřad v Trutnově vklad vlastnického práva provedl podle kupní smlouvy až dne 13. 6. 1995, neboť účinnost tohoto vkladu, který má konstitutivní účinky, nastala zpětně ke dni 18. 1. 1994. Stěžovatel je proto toho názoru, že soud nesprávně a v rozporu se zákonem spojil den rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí se vznikem vlastnického práva. To vedlo k tomu, že stěžovatel byl nucen, k provedení neodkladných zabezpečovacích prací, i když nebyl vlastníkem a dokonce mu za to, že neučinil to, co mu zákon neukládá, byla uložena pokuta. V tom spatřuje porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Tímto postupem mu vznikla škoda ve výši zaplacené pokuty, náhradu které nelze podle jeho názoru dosáhnout jinak, než ústavní stížností. Konečně pak stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Hradci Králové, že nesprávně postupoval podle §250f o.s.ř. a tím mu znemožnil, aby se vyjádřil k navrhovaným důkazům a obhájil správný výklad zákona, což za situace, kdy proti rozhodnutí soudu není přípustný žádný opravný prostředek, je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Při jednání před Ústavním soudem dne 22. 5. 1997 na tomto názoru setrval. Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal Krajský soud v Hradci Králové, konkrétně pak předseda senátu, který ve věci rozhodoval, se navrhuje zamítnutí stížnosti pro její nedůvodnost. Soud považuje za prokázané, že nejen v době uložení zabezpečovacích prací, ale i v době uložení pokuty za jejich neprovedení, nebylo o vkladu vlastnického práva rozhodnuto a proto bylo na stěžovateli oprávněně požadováno nařízené práce provést. Jeho nečinnost založila správní delikt. Jiný výklad by podle názoru soudu znamenal, že v době od uzavření smlouvy o převodu nemovitosti do doby rozhodnutí o návrhu na vklad vlastnického práva k převáděné nemovitosti by orgány státu nemohly vynucovat na nikom povinnosti plynoucí z vlastnictví ke stavbě, což by bylo nepochybně nežádoucí. Za vlastníka stavby je třeba považovat toho, kdo je jako vlastník v katastru nemovitostí veden, a to až do doby, kdy je katastrálním úřadem vydáno konstitutivní rozhodnutí. Soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť skutkový stav byl zcela jasný a šlo toliko o posouzení právní otázky. Vše podstatné stěžovatel uvedl ve svých podáních správním orgánům a soudům a jeho přítomnost v případě nařízeného jednání by nemohla přinést nic nového. Soud také žádné dokazování neprováděl, byl pouze konstatován obsah předloženého správního spisu, čtena žaloba a stanovisko žalované strany k ní. Okresní úřad v Trutnově - referát regionálního rozvoje - ve svém vyjádření jako vedlejší účastník uvádí, že k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí Městského úřadu v Ž. tak, aby lhůta stanovená k provedení prací byla splnitelná. Navazující rozhodnutí o uložení pokuty pak ve výroku změnil, výše pokuty však byla zachována. K podstatě věci vedlejší účastník uvádí, že ke vkladu došlo až dne 13. 6.1995 a proto výše zmíněná správní rozhodnutí směřovala vůči stěžovateli jako vůči vlastníku předmětných nemovitostí zcela oprávněně. K vyjádření je přiložen dopis ze dne 3. 7. 1995, kterým stěžovatel Okresnímu úřadu v Trutnově oznamuje, že dne 13. 6. 1995 byl proveden vklad práva a že od této doby je třeba o všech záležitostech týkajících se hotelu "S." v Ž. jednat s novým vlastníkem. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu sp. zn. 19 Ca 378/95, který byl ve věci veden Krajským soudem v Hradci Králové. Ústavní soud konstatoval, že z výše uvedených podání, ani z jejich příloh, ani ze soudního spisu nelze určit, jaké důvody vedly k tomu, že od návrhu na vklad vlastnického práva do rozhodnutí katastrálního úřadu uplynulo takřka 17 měsíců. Obrátil se proto s dotazem na Katastrální úřad v Trutnově. Ze sdělení tohoto úřadu ze dne 25. 4. 1997 vyplývá, že návrh na vklad podaný dne 18. 1. 1994 neobsahoval všechny potřebné náležitosti. Řízení bylo proto rozhodnutím ze dne 25. 5. 1994 přerušeno a účastníci byli vyzváni k doplnění potřebných listin a dokladů. Jednalo se zejména o doložení přechodu vlastnického práva z TJ PKOJF na stěžovatele, o doložení právní subjektivity účastníků a o doklad o oprávnění jednat jménem převodce. Přes písemné výzvy úřadu byly všechny potřebné listiny zkompletovány až 23. 5. 1995. Bezprostředně poté (25. 5. 1995) bylo rozhodnuto o vkladu a zápis byl proveden 13. 6. 1995.V závěru svého podání vyjadřuje Katastrální úřad v Trutnově názor, že k prodlení nedošlo nečinností úřadu, ale bylo zapříčiněno účastníky - zejména převodcem. Jak vyslovil Ústavní soud již mnohokrát v řadě svých nálezů, považuje rozhodování soudů v tzv. správním soudnictví bez jednání za zcela výjimečné a možné jen ve zcela ojedinělých případech. Využívání dnes již zrušeného §250f o.s.ř. v případech, kdy nebyly naplněny všechny znaky tohoto ustanovení, vedlo opakovaně ke zrušení napadených soudních rozhodnutí. Také v projednávané věci nepochybně nešlo o případ jednoduchý a je třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že mu mělo být umožněno osobně předstoupit před soud a obhájit své stanovisko. V dané věci nejen že nešlo o záležitost jednoduchou, ale naopak o zcela zásadní a komplikované rozhodnutí. Ústavnímu soudu nezbývá, než v této souvislosti znovu připomenout, že tím, že dosud nebyl konstituován Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud, dochází k situaci, kdy správní senáty obecných soudů jsou nuceny nalézat právo v otázkách nových a zcela zásadních, aniž by zde byla možnost řádného či mimořádného opravného prostředku a tím i sjednocování judikatury. O to víc by mělo být v těchto případech respektováno právo účastníků na přístup k soudu a projednání věci v jejich přítomnosti. V těchto souvislostech proto Ústavní soud konstatuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ve vztahu ke stěžovateli. Ústavní soud z výše uvedených důvodů, aniž by si osvojoval právo nahrazovat obecné soudy či Nejvyšší soud správní, pak považuje za potřebné k výše uvedené věci uvést: Judikatura obecných soudů, ale i nález Ústavního soudu IV. ÚS 35/96, se shodují v tom, že k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Jak vyplývá z výše uvedeného popsání sporného případu, byl po uzavření smlouvy o převodu nemovitosti zapsán v katastru, a to zcela v souladu s právem,původní vlastník - tedy stěžovatel. Jenom on byl oprávněn např. vybírat nájemné, povinen platit daně či pojištění, jenom on byl adresátem správních rozhodnutí týkajících se převáděné nemovitosti. Tento stav trval až do vkladu. Vkladem však nastává a nastala situace, kdy se za vlastníka považuje nabyvatel, a to již od okamžiku doručení návrhu na vklad, v projednávaném případě tedy od 18. 1. 1994. Od tohoto data je tedy jenom on např. oprávněn vymáhat nezaplacené nájemné, ale může také naopak požadovat, aby mu původní vlastník přijaté nájemné jako bezdůvodné obohacení vydal. Na druhé straně se sám stává povinným k placení daně z nemovitosti i za období před rozhodnutím katastrálního úřadu. Vstupuje prostě do všech práv a povinností původního vlastníka, týkajících se dotčené nemovitosti za období od doručení návrhu na vklad do rozhodnutí o něm. Nevstupuje však do práv původního vlastníka za období před podáním návrhu na vklad, neboť není právním nástupcem prodávajícího (pokud to zákon v konkrétním případě nestanoví). Jde tedy o zvláštní konstrukci právního nástupnictví. Bude proto věcí soudu, aby se v novém řízení vypořádal s otázkou právního nástupnictví v oblasti veřejného práva. Přitom by neměla zůstat nepovšimnuta skutečnost, že správní orgán, který rozhodoval o odvolání proti uložené pokutě, rozhodl v době, kdy již jako vlastník byl zapsán nabyvatel, jinak řečeno soud by měl odpovědět na otázku, zda v řízení o sankci lze pokračovat proti tomu, kdo vlastníkem již není. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 5. 1997