ECLI:CZ:US:2011:4.US.3346.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3346/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2122/2010-167 ze dne 14. září 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 454/2009-144 ze dne 8. listopadu 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 7 C 346/2006 ze dne 16. května 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 346/2006 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem sp. zn. 7 C 346/2006 ze dne 16. května 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná I. P. (dále jen "žalovaná") zaplatila částku 17.616.511,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 421.793,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 454/2009-144 ze dne 8. listopadu 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 299.201,70 Kč, jinak jej ve výroku o nákladech řízení rovněž potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 296.702,70 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2122/2010-167 ze dne 14. září 2010 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že právo na spravedlivý proces mimo jiné zahrnuje právo na to, aby soudní rozhodnutí byla řádně a přesvědčivým způsobem odůvodněna, resp. aby se obecný soud vypořádal se všemi právně relevantními tvrzeními a argumenty uplatněnými účastníkem v průběhu řízení a aby skutková zjištění soudu nebyla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Podle názoru stěžovatele v jeho případě uvedené ústavní garance naplněny nebyly. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nejen nepřezkoumatelná, ale nesou i znaky libovůle. V této souvislosti odkazuje stěžovatel např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02. Stěžovatel též tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl zbaven svého majetku. Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že rozhodl o tom, že bylo darováno právo, ačkoli toto nikdy žalovaná před obecnými soudy netvrdila. Žalovaná přitom podle stěžovatele původně tvrdila, že jí stěžovatel daroval byt a později svá tvrzení radikálně změnila v tom smyslu, že jí bylo darováno "něco neurčitého". Obecné soudy pak podle stěžovatele vůbec neřešily otázku, zda takové právo (které stěžovatel převedl na žalovanou) má ve svém důsledku stejnou hodnotu jako byt, který následně žalovaná získala do svého vlastnictví.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná (a stěžovatel si této skutečnosti je vědom), že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti. Na námitky stěžovatele přiléhavě reagoval též odvolací a - i nad rámec odůvodnění jím učiněného rozhodnutí (byť stručně) - též dovolací soud. Rozhodnutí obecných soudů jsou též bez pochyby přezkoumatelná a podle náhledu Ústavního soudu je rozhodně nelze považovat za projev libovůle. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ačkoli žalovaná v řízení původně tvrdila, že jí stěžovatel byt daroval, není tato skutečnost se v záhlaví citovanými rozhodnutími v rozporu. Je evidentní, že žalovaná chápala podstatu a obsah právního úkonu uskutečněného mezi její osobou a stěžovatelem, i když jej prvotně nepřesně pojmenovala. Z pohledu osoby bez právnického vzdělání však lze toto žalovanou prvotně uváděné označení jistě pochopit. Stěžovatel se navíc mýlí v tom, že žalovaná před obecnými soudy nikdy netvrdila, že jí bylo darováno právo. V závěrečném návrhu žalované obsaženém na č. l. 72 spisu je uvedeno, že "předmětem daru muselo být PRÁVO, a to právo na uzavření kupní smlouvy k bytu, za něhož již byla uhrazena kupní cena". Obecné soudy právní úkon uskutečněný mezi stěžovatelem a žalovanou takto také kvalifikovaly, přičemž Ústavní soud nemá této kvalifikaci co vytknout. Vzhledem k učiněnému závěru o převodu práva k bytu, jehož kupní cena byla uhrazena stěžovatelem, na stěžovatelku nebylo podle náhledu Ústavního soudu třeba řešit otázku, zda takové právo mělo ve svém důsledku stejnou hodnotu jako byt, který žalovaná získala do svého vlastnictví, když tato skutečnost nebyla pro rozhodnutí ve věci relevantní.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu