ECLI:CZ:US:2020:4.US.335.20.1
sp. zn. IV. ÚS 335/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Ledererové, zastoupené Mgr. Petrem Novým, advokátem, sídlem Raisova 2426/21, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2019 č. j. 13 Co 29/2019-212, rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. října 2018 č. j. 8 C 360/2016-169 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 17. května 2019 č. j. 8 C 360/2016-196, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Jany Hroncové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jejích práv zajištěných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 45 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jejího pozemku v kat. úz. O., na který zasahuje stěžovatelčin dům (v průběhu řízení vznesla stěžovatelka protinávrh, kterým se domáhala určení jejího vlastnictví k tomuto pozemku s tvrzením, že ho vydržela). Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2018 č. j. 8 C 360/2016-169 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 13 227 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok), zamítl stěžovatelčin protinávrh na určení jejího vlastnického práva (III. výrok), uložil stěžovatelce povinnost uhradit soudní poplatek (IV. výrok) a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení (V. výrok). Doplňujícím usnesením (v ústavní stížnosti označované jako "rozsudek") ze dne 17. 5. 2019 č. j. 8 C 360/2016-196 okresní soud rozhodl o povinnosti každé z účastnic zaplatit náhradu nákladů České republice (VI. a VII. výrok).
3. Rozsudek okresního soudu a doplňující usnesení (výroky I., III., IV., V., VI. a VII.) napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodným, a proto rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 13 Co 29/2019-212 potvrdil výroky I., III., V., VI. a VII. rozsudku okresního soudu (I. výrok), ve IV. výroku ho změnil tak, že ho zrušil (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok).
4. S využitím databáze infosoud.justice.cz a dotazem u okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Z jeho obsahu (vyžádaného u okresního soudu) se podává, že stěžovatelka dovoláním napadla I. a III. výrok tohoto rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky tvoří podstatu ústavní stížnosti nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došly oba soudy, a absence použití ustanovení o dobrých mravech; konkrétně poukazuje na údajnou chybu při vyhotovení geometrického plánu na rozdělení pozemku a následném rozdělení nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze ze subsidiarity ústavní stížnosti vyvodit i její materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
8. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu bylo dovolání přípustné a o této možnosti bylo účastníkům řízení dáno řádné poučení. Ze shora uvedené internetové databáze a současně z vyžádaného dovolání je zřejmé, že toto dovolání stěžovatelka skutečně podala (proti I. a III. výroku) a bude o něm rozhodováno.
9. Za dané situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. občanského soudního řádu, byť by šlo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva stanovená §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
10. Výrok o náhradě nákladů řízení (III. výrok napadeného rozsudku krajského soudu) má v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
11. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože kdyby nesouhlasila s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
12. V části, v níž napadá stěžovatelka II. výrok rozsudku krajského soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byl tento rozsudek vydán. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a II. výroku rozsudku krajského soudu Ústavní soud shledal, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Jde o výrok, jímž krajský soud zrušil výrok okresního soudu ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh po zjištění, že stěžovatelka tento poplatek již v průběhu řízení uhradila. V ústavní stížnosti stěžovatelka proti tomuto výroku nepředkládá žádnou argumentaci. Skutečnost, že stěžovatelka napadla i tento výrok, lze pokládat za výron nepozornosti stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost zčásti odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, srov. k tomu též např. usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu