ECLI:CZ:US:2016:4.US.3360.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3360/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Oldřicha Svobody, zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2015 č. j. 14 Kse 3/2015-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), ve spojení se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"), uznán vinným v kárném řízení o kárné odpovědnosti soudního exekutora.
Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že k návrhu předsedy Okresního soudu v Hradci Králové na zahájení kárného řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. tak, že stěžovatele uznal vinným, že ve třech vymezených skutcích, majících povahu nedostatku součinnosti stěžovatele s dohledovými orgány (nepředložení spisu, nepodání vyjádření přes výzvu dohledového orgánu) a průtahů s předáním spisu nově pověřené soudní exekutorce, závažně porušil povinnosti soudního exekutora stanovené v exekučním řádu. Tím podle Nejvyššího správního soudu spáchal kárné delikty exekutora podle §116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu, a proto mu kárný senát Nejvyššího správního soudu uložil podle §116 odst. 6 a 9 exekučního řádu kárné opatření ve formě odvolání z exekutorského úřadu. Ústavní soud dále ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl v posledních pěti letech již čtyřikrát uznán vinným závažným kárným deliktem, za což mu byly kárným senátem Nejvyššího správního soudu ukládány pokuty. Poslední kárné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 15 Kse 3/2013 31 stěžovatel napadl také ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. I. ÚS 12/14).
Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že ústní jednání se konalo bez jeho přítomnosti, ačkoli se z něj den před nařízeným jednáním omluvil.
Ústavní soud se předně zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti a splněním podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k právní úpravě obsažené v §21 zákona č. 7/2002 Sb., která neumožnuje podat odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení, nelze ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V posuzované věci kárný senát Nejvyššího správního soudu na základě řádně zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud v intencích ustálené judikatury nemůže přehodnocovat, dostatečně a logicky odůvodnil své závěry ve vztahu ke kárným proviněním stěžovatele (soudního exekutora). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal též s otázkou projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom postupoval podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., které umožnuje věc projednat v nepřítomnosti kárně obviněného, pokud se bez důvodné omluvy nedostaví. Odkázal přitom na svoji dřívější judikaturu, která se týká důvodnosti omluvy z ústního jednání (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 1 As 55/2012-32 nebo rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 14 Kse 7/2014-54, dostupné na http://www.nssoud.cz). Za situace, kdy se stěžovatel z ústního jednání řádně neomluvil a pouze obecně uvedl, že je nemocný, nemohlo dojít k namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu