ECLI:CZ:US:2020:4.US.3362.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3362/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, sídlem Hroznová 470/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 5 Tdo 309/2018-145, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017 sp. zn. 4 To 73/2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016 sp. zn. 20 T 13/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev, a to na dobu sedmi let. Zmíněného trestného činu podvodu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že i přes vědomí špatné finanční situace jím ovládané společnosti nadále uzavíral s jejími obchodními partnery smlouvy o dodávkách zboží v řádech milionů korun a špatnou ekonomickou situaci obchodním partnerům záměrně zatajoval. Naopak je ubezpečoval, že jejich pohledávky budou uhrazeny ve sjednaných lhůtách, ačkoli si musel být vědom toho, že těmto svým závazkům nebude společnost schopna dostát. V důsledku tohoto jednání pak způsobil různým subjektům škodu ve výši téměř 173 000 000 Kč. Trestného činu úvěrového podvodu se pak měl stěžovatel dopustit tím, že společně s druhým obžalovaným ve snaze uzavřít smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 000 Kč, předkládal bance podklady obsahující nepravdivé či hrubě zkreslené údaje o hospodaření jím ovládané společnosti, čímž bance způsobil škodu ve výši přes 22 000 000 Kč.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. Přitom se zcela ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Závěry soudů netrpí tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany soudů. Všechny provedené důkazy naopak svědčí o opaku. Rovněž tak nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje zejména v tom, že v dané věci došlo bez významné změny v důkazním řízení ke změně původního zprošťujícího rozsudku na odsuzující. Stěžovatel je dále přesvědčen, že soudy vyložily skutkové okolnosti výhradně v jeho neprospěch, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V hodnocení soudů je pak dle stěžovatele přítomen tzv. extrémní rozpor. Zejména nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky u trestného činu podvodu. Dále též uvádí, že v řízení došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. Dle stěžovatelova názoru totiž bylo možné věc řešit za užití institutů soukromého práva či v rámci jiného veřejnoprávního odvětví. Soudy dle stěžovatele ignorovaly, že obchodní partneři stěžovatelem ovládané společnosti byli o její finanční situaci řádně informováni. Nakonec stěžovatel namítá porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť jako celek trvalo přes 12 let. Tento aspekt soudy nezohlednily, ačkoliv stěžovatel na délce řízení nenesl žádnou vinu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. K námitce nepřípustné změny hodnocení důkazů v druhém rozsudku krajského soudu Ústavní soud uvádí, že tento soud se v něm velmi podrobně zabýval hodnocením jednotlivých důkazů, z nichž následně dospěl k závěru o prokázání subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu podvodu, přičemž tyto závěry jsou shledávány vzhledem k provedeným důkazům jako logické a racionální, neboť provedené důkazy tvoří ucelený řetězec jednoznačně svědčící o stěžovatelově vině. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění stostránkového rozsudku krajského soudu, které se přesvědčivě vypořádává i s touto otázkou, a tedy napravuje předchozí nedostatky v hodnocení skutkového stavu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími byly logicky vyvráceny i všechny vznesené pochybnosti (stěžovatelem v ústavní stížnosti toliko zopakované), nelze relevanci přiznat ani námitce stran porušení zásady in dubio pro reo.
12. Ani námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe není opodstatněná. S touto námitkou se náležitým a pečlivým způsobem vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. V něm je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu uvedeno, že v případě stěžovatele nelze najít žádné důvody, které by vylučovaly dovozování jeho trestněprávní odpovědnosti, a to tím spíše za situace, kdy skutky, z jejichž spáchání byl stěžovatel uznán vinným, byly naplněny znaky nejzávaznějších kvalifikovaných skutkových podstat daných trestných činů.
13. Konečně je třeba odmítnout rovněž námitku, že by napadené rozsudky byly ústavně nekonformní v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba v některých případech trvat na zastavení trestního stíhání, jako účinném prostředku nápravy porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů. To však platí zejména v případech bagatelnějších trestných činů. Je však zřejmé, že takový postup nelze aplikovat na projednávaný případ, především s ohledem na společenskou škodlivost stěžovatelova jednání, jíž odpovídá i vyměřený trest (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1244/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto závažnějších případech se případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí kompenzovat jiným, přiměřenějším způsobem. Nápravě tohoto pochybení se rozsáhle věnoval odvolací soud, který se již o snížení ukládaného trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení zmiňoval výslovně, přičemž uvedl i rozsah tohoto zmírnění. Konstatoval totiž, že pokud by bývalo nedošlo k již prokázaným průtahům ze strany krajského soudu a řízení by tak netrvalo téměř 12 let, nebylo by namístě uložit stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let, nýbrž přinejmenším v trvání sedmi a půl roku. Ústavní soud proto uzavřel s tím, že prokázané průtahy v řízení, a z nich plynoucí porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, bylo kompenzováno řádným způsobem v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Samotná výše trestu pak odpovídá všem zákonným kritériím a v úvahách soudu o jeho výměře neshledal Ústavní soud žádnou svévoli.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu