ECLI:CZ:US:2018:4.US.3386.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3386/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem Praze 5, Bozděchova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Cdo 2607/2017-184, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 206/2016-143, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 12. 2015, č. j. 4 C 144/2012-115, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. 4 C 144/2012-115, žalobu stěžovatele o určení, že jeho restituční nárok na převedení náhradních pozemků nebo na poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), vůči vedlejší účastnici činí: a) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92, částku 495 375 Kč; b) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92/1, částku 47 875 Kč; c) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92/6, částku 2 606 250 Kč.
Městský soud v Praze rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 206/2016-143, a to tak, že žalobě zcela vyhověl; uvedl, že shodné finanční vyjádření obou rovnocenných druhů náhrad je nezbytným univerzálním kritériem, které umožní stěžovateli domáhat se buď uspokojení prostřednictvím vyplacení finanční náhrady, či ucházet se o náhradní pozemky stanovené ceny. Cena nevydaného pozemku tak stanoví jediné srovnávací hledisko při uspokojování zbývajících restitučních nároků žalobce. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci stěžovatele dne 20. 2. 2017.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Cdo 2607/2017-184, pro nepřípustnost podle §243c odst. 3 o. s. ř., neboť bylo podáno osobou neoprávněnou ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo totiž žalobě stěžovatele zcela vyhověno, stěžovateli tak nevznikla žádná procesní újma, kterou by dovolací soud mohl změnou nebo zrušením napravit. Stěžovatel proto nebyl k podání dovolání subjektivně legitimován.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení svých ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné námitky, které by svědčily o porušení jeho ústavních práv. Svoji argumentaci směřuje výhradně vůči rozsudkům nalézacího soudu a odvolacího soudu a tvrdí, že hodnota jeho restitučního nároku měla být určena s ohledem na tržní cenu zabavených pozemků v roce 2016, nikoliv podle neaktuálních cen, které nejsou způsobilé zmírnit alespoň některé majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem; odkázal přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16.
Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice, které následně zaslal zástupci stěžovatele k replice, ovšem s ohledem na zjištění, která Ústavní soud následně učinil z připojeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, vedeného pod sp. zn. 4 C 144/2012, obsah vyjádření ani repliky při rozhodování nezohlednil, neboť samotný soudní spis byl dostačující.
Ústavní soud v rámci posuzování procesních podmínek řízení zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost je však částečně opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost opožděná, neboť zástupci stěžovatele byl vyhovující rozsudek odvolacího soudu doručen dne 20. 2. 2017. Stěžovatel měl proto podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, neboť odvolání bylo v dané věci posledním procesním prostředkem nápravy ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel však ústavní stížnost podal opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty (dne 30. 10. 2017). S ohledem na tento závěr se Ústavní soud blíže nezabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu. Stejně tak nebylo potřeba zohlednit vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice - Ústavnímu soudu postačoval k ověření rozhodných skutečností obsah připojeného soudního spisu.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, jelikož stěžovateli bylo v odvolacím řízení zcela vyhověno. Ústavní soud ověřil, že výrok odvolacího soudu je totožný s žalobním návrhem stěžovatele - dovolání tak nebylo v jeho případě subjektivně přípustné, a proto také bylo správně dovolacím soudem odmítnuto podle §243c odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel ostatně ani stran odmítavého usnesení dovolacího soudu nic nenamítal - byť alespoň nepřímo netvrdil porušení svých ústavních práv. Ústavní soud proto stížnost v tomto směru odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť v rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele.
Stěžovateli odvolací soud vyhověl tak, jak sám v žalobě požadoval; stěžovatel v průběhu řízení svůj žalobní návrh nezměnil (nerozšířil), učinil tak až v řízení před dovolacím soudem a Ústavním soudem. Obecné soudy přitom nemohou ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou přiznat účastníkovi více práv, než sám v žalobním petitu požaduje - stěžovatel svojí argumentací usiluje ve své podstatě o prolomení uvedené zásady. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby svůj žalobní návrh upravil a domáhal se určení vyšší náhrady za neoprávněně zabavené pozemky. Navíc, v nyní souzené věci bylo rozhodováno "pouze" o žalobě na určení práva, a stěžovatel se nadále může domáhat po vedlejší účastnici náhrady ve výši, která bude způsobilá zmírnit následky některých majetkových křivd tak, v souladu se současnou nálezovou rozhodovací praxí Ústavního soudu (např. klíčový nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu