ECLI:CZ:US:2018:4.US.3389.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3389/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Miroslavy Duškové, zastoupené JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 58104/2014/AAE, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 3. 2015 č. j. MPSV-UM/4902/15/4S-HMP, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 1 Ad 14/2015-90 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 3 Ads 276/2016-54, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce nepřiznaly dávku pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení podle zákona č. 111/2016 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"), a následně i soudů, které tento postup aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad práce, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, zamítl žádost stěžovatelky o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení, a to pro nesplnění podmínek vyplývajících z §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních a správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Stěžovatelka se snaží domoci, aby jí byla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je však nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud připomíná, že referenční kritéria pro posuzování napadených rozhodnutí tvoří ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat věc z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, představuje jedno z práv, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž garantuje minimální standard daného práva (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08). Tímto zákonem je v daném případě zákon o pomoci v hmotné nouzi. Konkrétní nárok na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nelze dovozovat přímo z citovaného ustanovení Listiny bez zohlednění podmínek, které pro realizaci tohoto práva stanoví zákon.
Ústavní soud ověřil, že správní orgány i oba soudy posoudily žádost stěžovatelky v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi. Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi, přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky, které však stěžovatelka opětovně vznáší v ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat požadovanou náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu