ECLI:CZ:US:2005:4.US.339.05
sp. zn. IV. ÚS 339/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci nezletilé Jany Š. (jedná se o pseudonym), zákonně zastoupené její matkou MUDr. J. Š.,právně zastoupených JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, o ústavní stížnosti proti odložení podnětu na popření otcovství (dále jen "odložení podnětu") Nejvyšším státním zastupitelstvím ze dne 11. dubna 2005, č. j. 1 NZc 332/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla MUDr. J. Š. jménem své nezletilé dcery výše uvedené odložení podnětu. V ní uvádí, že jím bylo porušeno ústavní právo nezletilé stěžovatelky zaručené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, publikované u nás jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. K zásahu do výše uvedeného základního práva mělo dojít tím, že Nejvyšší státní zastupitelství odložilo jako nedůvodný podnět k návrhu na popření otcovství k nezletilé stěžovatelce.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že 22. září 2004 byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně návrh stěžovatelky - zákonné zástupkyně podnět k návrhu na popření otcovství (dále jen "podnět") MUDr. V. Š. k nezletilé stěžovatelce podle §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. V podnětu bylo uvedeno, že dne 5. srpna 1998 se MUDr. J. Š. a MUDr. V. K.narodila Jana Š. Matka v rozhodné době žila intimně pouze s biologickým otcem dítěte a s nikým jiným a se svým bývalým manželem se intimně nestýkala. Výše uvedené potvrdil znalecký posudek č. 186/04 z oboru molekulární genetiky, který si nechala matka vypracovat na Ústavu biologie a lékařské genetiky Univerzity Karlovy. Jeho výsledek prokazoval, že otcovství MUDr. V. Š. je prakticky vyloučené. Z toho důvodu se matka domnívá, že podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb., má každé dítě právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Dle matky je zájem i na tom, aby právní vztahy mezi dítětem a jeho rodiči odpovídaly vztahům biologickým, přičemž skutečná situace je v rozporu se zásadou spravedlivého uspořádání právních vztahů. V rodném listu dítěte je totiž jako otec zapsán někdo, kdo jím evidentně není.
Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen "NSZ") na tento podnět zareagovalo negativně a jako nedůvodný jej výše uvedeným stanoviskem odložilo. V odůvodnění tohoto odložení podnětu mj. uvedlo, že rodiče otcovství nepopírali v době, kterou jim k tomuto účelu poskytl zákon o rodině, aniž by bylo třeba splnit jakékoliv další podmínky, tedy ve lhůtě šesti měsíců po narození dítěte. NSZ také zmínilo, že popěrné oprávnění svěřené nejvyššímu státnímu zástupci není možné chápat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinných vztahů. Jedná se totiž o jeho zcela výjimečné oprávnění, kterého může využít jen za přesně stanovených podmínek, přičemž tou základní a nejdůležitější podmínkou, která musí být splněna, je zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Uvedené hledisko zájmu dítěte na popření otcovství neznamená libovůli. Jeho splnění lze dovodit tehdy, jestliže matrikové otcovství, které nemůže mít biologický základ, je překážkou pro uspořádání osobních poměrů dítěte k jeho pokrevnímu otci. V podnětu k není prokázáno, že jako zploditel Jany Š. se k dítěti hlásí MUDr. V. K., který přichází v úvahu jako otec dítěte. Ten totiž není ochoten se podrobit zkoušce DNA a nemá zájem být v rodinněprávním vztahu s nezletilou stěžovatelkou. Jelikož tak není známo nic objektivního o možném otcovství jiného muže k dítěti (který by se navíc jako otec k dítěti hlásil, projevoval k němu rodičovskou vůli a pěstoval s ním vztahy a city obvyklé mezi rodiči a dětmi), jeví se NSZ podnět jako účelový.
Proti odložení podnětu podala MUDr. J. Š. jménem své dcery ústavní stížnost. Ta byla doručena Ústavnímu soudu 13. června 2005. V ní stěžovatelka - zákonná zástupkyně mj. konstatuje, že odložením podnětu bylo porušeno jedno ze základních práv dítěte - právo znát své rodiče a právo na jejich péči, zakotvené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb. Stěžovatelka - zákonná zástupkyně má za to, že obsahem tohoto práva je mimo jiné i uvedení skutečných rodičů např. v rodném listu dítěte, právo dítěte po svých předcích dědit, jakož i naopak možnost skutečného rodiče dítěte realizovat svá rodičovská práva. Zájem dítěte je samozřejmě i zájem na tom, aby právní vztahy mezi dítětem a jeho rodiči odpovídaly vztahům biologickým. Současná situace je dle stěžovatelky - zákonné zástupkyně v rozporu se zásadou spravedlivého uspořádání právních vztahů, neboť v rodném listu dítěte je jako otec zapsán někdo, kdo jím evidentně není.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení NSZ. To bylo doručeno Ústavnímu soudu 28. července 2005. Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová v něm navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Kromě argumentů obsažených v odložení podnětu zmínila i rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 430/98, ze dne 18. listopadu 1998 ve věci L.M. Ústavní soud tehdy odmítl ústavní stížnost, která směřovala proti odložení podnětu stěžovatele na podání návrhu na popření otcovství a návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §62 odst. 1 zákona o rodině. Ve vyjádření bylo rovněž zdůrazněno, že k popření otcovství k návrhu nejvyššího státního zástupce nepostačuje prokázání skutečnosti, že v konkrétním případě je otcovství matrikového otce k dítěti vyloučeno. Je nutno především dovodit v konkrétním případě závěr, že popření otcovství vyžaduje zájem dítěte. K pasáži ústavní stížnosti, která odkazuje na článek 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyjádření konstatuje, že v případech první a druhé zákonné domněnky otcovství zákon o rodině stanovuje, kdo je otcem dítěte, a v případě že nebylo otcovství včasně popřeno k žalobě rodiče na popření otcovství, pak je takto založený a ustálený rodinněprávní vztah otcovství jako statusový vztah účinný vůči účastníkům rodinněprávního vztahu otcovství a všem třetím subjektům včetně státu, kteří jej musí respektovat. Zasáhnout do něj později je možno pouze návrhem nejvyššího státního zástupce podle §62 zákona o rodině, nebo formou nezrušitelného osvojení spojeného se zápisem osvojitele do matriky a do rodného listu dítěte.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání dané věci příslušný. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv.
Ústavní soud může rozhodovat o ústavní stížnosti v intencích §72 zákona o Ústavním soudu. Podmínky tohoto ustanovení však nebyly v daném případě naplněny, neboť napadené odložení podnětu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, nikoliv rozhodnutím. Je sice pravda, že Ústavní soud v některých svých předešlých rozhodnutích judikoval, že není vždy nezbytně nutné, aby bylo rozhodnutí ve smyslu zákona vždy výslovně jako "rozhodnutí" označeno. Důležitá je hlavně skutečnost, že orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby (viz např. III. ÚS 16/96 a Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha 2001, str. 294). Nic takového však v daném případě zjištěno nebylo. Nedošlo totiž ke vzniku, změně ani zániku žádného oprávnění či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Ústavní soud tak došel k závěru, že není k projednání dané ústavní stížnosti příslušný.
Obiter dictum Ústavní soud uvádí, že i kdyby bylo teoreticky možné odložení podnětu za rozhodnutí označit, ani tehdy by nebylo možné ústavní stížnosti vyhovět. Důvody, proč nejvyšší státní zástupkyně nevyhověla podnětu, byly podrobně vyloženy jak v napadeném rozhodnutí, tak ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k ústavní stížnosti. České rodinné právo nevychází pouze z kritérií biologických, ale bere v potaz i jiné ohledy. Z toho plyne, že v rodném listě nemusí být nutně ve všech případech za otce označen vždy jen biologický otec dítěte. Oprávnění nejvyšší státní zástupkyně vyhovět návrhu na popření otcovství je výjimečný právní institut, který lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek, přičemž v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Jak ale ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, matrikový otec (třebaže není otcem biologickým) se od narození k nezletilé stěžovatelce chová jako otec a ta ho také tak bere. Naopak pravděpodobný biologický otec nemá o rodinný vztah s nezletilou stěžovatelkou zájem. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že MUDr. J. Š. mohla využít práva popřít otcovství v době, které jí k tomuto účelu poskytl zákon o rodině, aniž musela splnit jakoukoliv další podmínku, nikoliv až v sedmém roku věku nezletilé stěžovatelky.
Co se týká dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 430/98, ze dne 18. listopadu 1998 ve věci L. M., je třeba konstatovat, že toto dřívější rozhodnutí není s danou věcí zcela analogické, neboť stěžovatel tehdy mj. požadoval, aby Nejvyšší státní zastupitelství opětovně projednalo jeho návrh na popření otcovství.
Ústavní soud se podrobněji nezabýval ani značně atypickou situací, kdy ústavní stížnost "podává" nezletilý prostřednictvím svého zákonného zástupce a zda-li je podobný postup vůbec možný.
Vzhledem k výše uvedenému musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout. To z důvodů, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj