ECLI:CZ:US:2020:4.US.3406.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3406/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Křížkové, zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou, sídlem Šlikova 874/20, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 552/2019-338 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2017 č. j. 16 Co 161/2016-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V žalobě o určení vlastnictví se žalobce Vojenské lesy a statky, s. p., domáhal ve vztahu k 11 žalovaným, mj. též stěžovatelce, určení vlastnictví týkající se konkrétních v žalobě specifikovaných pozemků.
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2015 č. j. 6 C 199/2014-171 rozhodl ve výroku II písm. d) tak, že zamítl žalobu na určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků zapsaných duplicitně v katastru nemovitostí jak ve prospěch České republiky, tak stěžovatelky (dále jen "sporné pozemky").
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací po doplnění dokazování změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu mj. ve výroku II písm. d) tak, že se určuje, že vlastníkem shora zmíněných sporných pozemků je Česká republika.
4. Proti rozsudku krajského soudu, konkrétně proti části výroku týkajícího se sporných pozemků stěžovatelky, podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podrobně rekapituluje závěry okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy dle stěžovatelky řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, nevypořádaly se se všemi rozhodnými skutečnostmi a jedinečnými specifiky tohoto případu způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, čímž založily nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i jeho protiústavnost.
6. Porušení čl. 11 Listiny dovozuje stěžovatelka z toho, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jsou svévolná, v rozporu s dobrými mravy, a to v důsledku zjednodušeného a ryze formálního výkladu podústavních předpisů ze strany obecných soudů. Soudy nepřihlédly ke konkrétním specifikům případu a zaujaly bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci extrémně formalistické právní závěry.
7. Krajský soud i dovolací soud dospěly k odlišnému právnímu závěru než soud okresní, aniž jsou zřejmé úvahy, proč a z jakého důvodu nepřisvědčily závěrům okresního soudu.
8. Odvolací soud se nevypořádal s otázkou dobré víry stěžovatelky, resp. jejích právních předchůdců, ani s řádným nedokončením zestátňovacího procesu u sporných pozemků u právního předchůdce stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že stát jí i jejím právním předchůdcům opakovaně potvrzoval nabytí vlastnického práva, ať již zápisem v katastru nemovitostí či v rámci dědického řízení. Podle stěžovatelky má mít stát pořádek v evidenci nemovitostí, resp. katastru nemovitostí.
9. K argumentu Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nemohla pozemky vydržet, neboť je neměla v držbě, uvádí, že soud opomíjí specifické skutkové okolnosti případu, neboť pozemky se nacházely ve vojenském výcvikovém prostoru, proto je nemohla ona ani právní předchůdci užívat, resp. držet, tedy vykonávat panství nad věcí ve smyslu fyzickém.
10. Vytýká soudům, že se vyhnuly řešení otázky kolize mezi vydržením ze strany státu a vydržením ze strany stěžovatelky, napadená rozhodnutí soudů jsou dle stěžovatelky rozporná s nálezem I. ÚS 4365/12 a nezohledňují závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/11.
11. Stát svým postupem též zmařil uplatnění restitučního nároku, neboť k uvedenému postupu neměla babička stěžovatelky žádný důvod, neboť byla zapsána jako vlastník předmětných pozemků.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka ve své argumentaci vychází z některých závěrů okresního soudu, které však krajský soud shledal po doplnění dokazování vadnými. Ve věci nejde o kolizi mezi možným vydržením vlastnictví ze strany státu a vydržením vlastnictví ze strany stěžovatelky, jak stěžovatelka tvrdí, a tedy otázku, zda upřednostnit dobrou víru některé ze stran sporu. Naopak bylo prokázáno, že stát vlastnictví sporných pozemků nabyl ex lege v roce 1952 zřízením vojenského újezdu Březina, který historicky navazoval na území vojenského tábora Dědice zřízeného v roce 1936. Uvedené závěry krajský soud dostatečně zdůvodnil a na jeho závěrech neshledává Ústavní soud jakékoli pochybení (s. 7 - 10 rozsudku krajského soudu). Bylo totiž prokázáno, že sporný pozemek přešel na stát ke dni 15. 11. 1952 v souladu se zákonem č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech a stal se součástí vojenského újezdu. Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 169/1949 Sb. všechna práva třetích osob k nemovitostem a vodám na území újezdu zanikají bez rozdílu, zda jsou zapsána ve veřejných knihách či nikoliv. Před krajským soudem bylo též prokázáno, že všechny sporné pozemky jsou kontinuálně fakticky užívány státem (do 30. 6. 1989), resp. Vojenskými lesy a statky, s. p. (po 1. 7. 1989) a že se nacházejí uvnitř vojenského újezdu Březina (po jejich začlenění do vojenského újezdu byly sloučeny do větších půdních celků, po zjištění duplicitního zápisu vlastnického práva k nim v roce 2011 byly vyčleněny v původním umístění a výměrách, označeny novými parcelními čísly a zapsány na k tomu zřízené listy vlastnictví).
15. Příčinou sporu o určení vlastnictví byl právě chybný duplicitní zápis pozemků, přičemž jak plyne z rozsudku krajského soudu, duplicitní zápis se týkal řady vlastníků; s většinou z nich došlo k vyřešení duplicitního zápisu podpisem souhlasného prohlášení. Je zjevné, že spor má původ již v době, kdy byl Lidový soud v Prostějově knihovní žádostí újezdního úřadu Vojenského újezdu Březina ze dne 30. 9. 1954 sice žádán o odpis zestátněných pozemků k datu 15. 11. 1952, jak však vyplynulo z dokazování před okresním soudem (s. 7 napadeného rozsudku), k odpisu zřejmě nedošlo, tudíž právní předchůdce stěžovatelky zůstal chybně zapsán jako vlastník pozemků, které byly zestátněny a staly se součástí vojenského újezdu.
16. Ústavní soud se mohl námitkami stěžovatelky zabývat jen v kontextu sporu vedeného před obecnými soudy, tedy zda mohla stěžovatelka v důsledku chyby v knihovních zápisech, resp. později v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k pozemku, jenž je součástí vojenského újezdu. Nabytí vlastnického práva ze strany stěžovatelky bylo možné pouze vydržením vlastnického práva ze strany stěžovatelky, popř. jejích právních předchůdců. Jak však podrobně v reakci na tvrzení stěžovatelky vyložil Nejvyšší soud, k vydržení nemohlo dojít, neboť k němu nepostačuje pouze chybný zápis v katastru nemovitostí, resp. tzv. knihovní držba. Vyšel-li soud z toho, že k vydržení je nutné též skutečné, faktické ovládání věci, nelze jeho závěrům ničeho vytknout.
17. Bylo postaveno na jisto, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdci sporný pozemek od okamžiku přechodu vlastnictví na stát, resp. vzniku vojenského újezdu v roce 1952 nedrželi, resp. fakticky neovládali. Sporný pozemek byl součástí vojenského prostoru, do nějž nebylo možno libovolně vstupovat a tudíž fakticky zacházet s pozemkem jako s vlastním. Bylo též prokázáno, že pozemek sloužil a slouží od uvedeného data potřebám obrany státu. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že držba či jakékoli užívání věci nebylo možné, právě z důvodu, že šlo o vojenský újezd. To však z povahy věci vylučuje aplikaci institutu vydržení.
18. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013 (N 122/70 SbNU 109), neboť ten se týkal zcela odlišné situace. V něm se stěžovatel domáhal ochrany vlastnického práva, které měly nabýt vydržením jiné soukromé osoby, přičemž spor vznikl mj. z důvodu tvrzené neplatnosti někdejší kupní smlouvy a nejasné specifikace pozemků v ní. V nyní posuzovaném případě však bylo postaveno na jisto, že sporné pozemky se nacházejí uvnitř vojenského újezdu, že jejich faktické ovládání ze strany stěžovatelů (tj. zacházení s nimi jako s vlastní věcí) nebylo možné, přičemž stěžovatelé dovozují svůj tvrzený majetkový nárok na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 4365/12 pouze z chybného (duplicitního) zápisu v katastru nemovitostí.
19. Není oprávněná výhrada stěžovatelky, že soudy nezohlednily závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, neboť nyní napadená rozhodnutí jsou postavena na tom, že pro vydržení je nutná držba věci, tj. faktické ovládání věci (byť např. prostřednictvím nájemce), čehož se zmiňované rozhodnutí netýkalo a řešilo jen dobrou víru.
20. Soudy v napadených rozhodnutích dostály též povinnosti svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Tvrzením stěžovatelky o nedostatečném se vypořádání s argumenty týkajícími se zestátňovacího procesu nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť krajský soud vyložil, kterým okamžikem vlastnictví dle zákona přecházelo na stát a bylo prokázáno, že k přechodu došlo (z úředního listu Československé republiky, částky 152 ze dne 9. 12. 1952) ke dni 15. 11. 1952. Otázka knihovního pořádku či dalších okolností byla z pohledu přechodu vlastnictví nerozhodná (srov. s. 11 a 14 rozsudku krajského soudu). Z pohledu práva na řádný proces neshledává Ústavní soud v napadených rozhodnutích pochybení, rozhodnutí jsou přezkoumatelná a srozumitelně odůvodněná.
21. Stejně tak z pohledu práva na ochranu majetku nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzením stěžovatelky. Samotné vlastnické právo ke sporným pozemkům nebylo napadenými rozhodnutími zasaženo, neboť jím stěžovatelka nedisponovala. Případnému legitimnímu očekávání nabytí majetku by mohla být poskytnuta ochrana tehdy, pokud by všechny předpoklady vydržení (a tedy nabytí vlastnictví) stěžovatelka, resp. její právní předchůdci splňovali, což však z prokázaného skutkového stavu neplyne.
22. Jinými aspekty věci (souvisejícími s chybnou duplicitou zápisu v katastru nemovitostí) se pak Ústavní soud zabývat nemohl, neboť nebyly předmětem napadených rozhodnutí, resp. předmětem sporu před obecnými soudy.
23. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu