ECLI:CZ:US:2016:4.US.3416.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3416/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíra Dáni, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2016 č. j. 1 To 210/2016-63 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2016 č. j. 0 Nt 802/2016-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Opavě, kterým byla zamítnuta jeho žádost o bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Opavě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy zamítly jeho žádost o bezplatnou obhajobu, aniž by hodnotily celkovou ekonomickou situaci stěžovatele, a své úvahy zjednodušily toliko na jeho možný budoucí výdělek. Stěžovatel má za to, že dostatečně osvědčil, že je nemajetný, nemá žádný movitý či nemovitý majetek, jeho dluhy z úvěrů a půjček dosahují částky 427 000 Kč, a navíc má vyživovací povinnost vůči synovi. Trestním soudům vytýká, že tuto majetkovou situaci naprosto pominuly, nezabývaly se výší dluhů stěžovatele, a že k odepření nároku na bezplatnou obhajobu došlo pouze na základě jejich spekulace stran možného budoucího výdělku. Krajský soud v Ostravě pak podle názoru stěžovatele nepřípustně argumentoval tím, že stížnostní důvody stěžovatele jsou účelové, neboť když si stěžovatel obhájce zvolil, museli si on i zvolený obhájce být vědomi finanční a majetkové situace stěžovatele.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12 či II. ÚS 3640/14).
Argumentace stěžovatele se z větší části zakládá na tom, že trestní soudy nepřihlížely k jeho majetkové situaci, zejména k jeho dluhům, a že zamítnutí nároku na bezplatnou obhajobu vycházelo z úvah o jeho budoucích výdělečných možnostech. Ústavní soud v této souvislosti musí připomenout svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12 nebo II. ÚS 3723/12).
Okresní soud v Opavě si zjevně byl vědom dluhů a dalších závazků stěžovatele a ve svém usnesení je podrobně popsal. Zároveň však správně poukázal na to, že se stěžovatel v roce 2014 vzdal řádného zaměstnání a následně přestal plnit svou vyživovací povinnost, přičemž nebyly zjištěny žádné závažné překážky zdravotního rázu, které by bránily jeho pracovnímu uplatnění. Jde o zcela legitimní úvahy, nikoli o "ryzí spekulaci", za kterou je označuje stěžovatel. Pokud měl za to, že existují okolnosti, které mu znemožňují obstarat si legální výdělečnou činností prostředky na úhradu obhajoby, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Z ustanovení §33 odst. 2 a 3 trestního řádu totiž vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 2527/16).
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ani ve vztahu k odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tento soud pouze stručně poznamenal, že v případě nepřevzetí obhajoby zvoleným obhájcem z důvodu nedostatečných finančních prostředků stěžovatele by došlo k ustanovení obhájce (neboť v dané věci šlo o případ nutné obhajoby). Jde tedy toliko o zdůraznění skutečnosti, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže mít za důsledek, že by stěžovatel nebyl v řízení zastoupen obhájcem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu