ECLI:CZ:US:2015:4.US.3457.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3457/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Josefa Valcháře, zastoupeného JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem Náměstí 75, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 2380/2009-452, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013 č. j. 22 Cdo 2357/2012-511, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2012 č. j. 11 Co 356/2008-478 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 4. 2008 č. j. 9 C 95/2001-362, spojené s návrhy na vydání předběžného opatření a přiznání náhrady nákladů zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Okresní soud ve Vsetíně zřídil ve věci žalobce (vlastníka stavby) proti žalovanému (dále jen "stěžovateli") přes předmětný pozemek věcné břemeno chůze a jízdy jednostopými a dvoustopými vozidly, které bude v souladu s dotčenými předpisy a s příslušným geometrickým plánem jako součásti rozsudku, když vzal za prokázané, že žalobce nemá ke stavbě zajištěn přístup. Dále okresní soud rozhodl o náhradě za věcné břemeno a o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2008 č. j. 11 Co 356/2008-427 rozsudek okresního soudu změnil tak, že předmětnou žalobu zamítl. Nejvyšší soud citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že podle §151o odst. 3 o. z. je vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemek, na němž se má nacházet stavba ve vlastnictví žalovaného. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobci se zjevně jedná o zřízení věcného břemene práva cesty (jako občanskoprávního titulu), které by mu teprve následně prostřednictvím stavebního řízení a rozhodnutí stavebního úřadu umožnilo realizovat přístup ke své stavbě přes pozemek stěžovatele vybudováním můstku přes koryto vodního toku.
Krajský soud v Ostravě pak rozsudek okresního soudu potvrdil, když jeho výrok č. I. formulačně poupravil tak, že soud zřizuje ve prospěch žalobce přes předmětný pozemek věcné břemeno práva cesty a tomu odpovídající povinnost stěžovatele výkon tohoto práva strpět, a to v rozsahu jak je uvedeno v příslušném geometrickém plánu. Odvolací soud poukázal na rozsáhlé dokazování, konfliktnost vztahu mezi účastníky řízení, který naprosto vylučuje zřízení věcného břemene dohodou, a připomněl argumentaci dovolacího soudu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele z důvodu nepřípustnosti odmítl, neboť stěžovatel v dovolání žádnou relevantní otázku zásadního právního významu neformuloval. Dovolací soud zdůraznil, že v řízení o zřízení nezbytné cesty není soud vázán (ani) návrhem žalobce kudy má být nezbytná cesta zřízena, neboť je na soudu, aby určil, kudy cesta povede a současně aby tento rozsah vlastníka předmětného pozemku zatěžoval co nejméně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006); obecně platí, že při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co nejméně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004). Jestliže se tedy žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty pouze k části pozemku stěžovatele a soud věcné břemeno k části pozemku za pomoci geometrického plánu zřídil, nelze v daném směru tomuto postupu nic vytknout. Dovolací soud konečně s odkazem na vlastní judikaturu (sp. zn. 22 Cdo 38/2005, 22 Cdo 4920/2007) nepovažoval za důvodné ani námitky stěžovatele týkající se zřízení nezbytné cesty z důvodu zajištění pohodlnějšího spojení či stavu, kdy by újma na straně stěžovatele převyšovala potřebu žalobce, neboť v tomto směru je určujícím zjištění nalézacích soudů. Nejvyšší soud závěrem zdůraznil, že zřízení věcného břemene je vždy zásahem do práva vlastníka pozemku, jehož míru soudy posuzují při úvaze o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro toto zřízení a obecná formulace dovolací námitky v tomto směru nezakládá způsobilý dovolací důvod výhrady nesprávného právního posouzení.
III.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti (a v jejích doplněních) shrnul dosavadní průběh řízení a rozhodnutí vydaná v souzené věci. Dále velmi podrobně poukázal na nevhodnost místa pro zřízení věcného břemene, a to i s přihlédnutím k možnému budoucímu zřízení malé vodní elektrárny. Stěžovatel také označil dalšího vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, neboť v průběhu tohoto řízení došlo ke změně vlastníka stavby, a dále později podal návrh na vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") z důvodu řízení o dodatečném povolení stavby na základě návrhu podaného žalobcem. Stěžovatel konečně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že v případě ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 2380/2009-452, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, uplynula od jeho doručení stěžovateli dne 8. 2. 2012 podstatně delší doba, než připouští §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Ústavní soud dále zvážil argumentaci stěžovatele i obsah ostatních naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především vyjadřuje nesouhlas se stavebně technickým posouzením (ne-)vhodnosti místa pro zřízení věcného břemene, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů, které vyhověly návrhu žalobce. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy postupovaly v souladu se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry, jež nelze považovat za mechanické či formalistické. Soudy navíc (a to především Nejvyšší soud v obou citovaných rozhodnutích, okresní soud a krajský soud v napadených rozhodnutích) obšírně a současně jasně i zřetelně vysvětlovaly otázky týkající se vztahu mezi stavebním řízením, ve kterém příslušný orgán řeší přípustnost stavby můstku, a titulu pro oprávnění takovou stavbu provést. Soudní rozhodnutí o zřízení práva nezbytné cesty (práva věcného břemene) však nezakládá samotné oprávnění žalobce vybudovat takový můstek (což žalobce ani netvrdí), ale má zjevně sloužit jako občanskoprávní titul pro stavební řízení, když teprve v jeho rámci bude stavební úřad posuzovat žádost žalobce o povolení výstavby můstku. Stejně tak, jak ostatně bylo uvedeno výše, dovolací soud ve svém usnesení argumentačně naprosto pregnantně odmítl pro nedůvodnost další námitky stěžovatele, k čemuž Ústavní soud nemá důvod cokoliv dodávat. Stěžovatel v ústavní stížnosti tuto argumentaci v zásadě ani nepopíral a hlavní pozornost opětovně věnoval otázkám, jež mají být posuzovány ve stavebním řízení.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená. A to ještě navíc za situace, kdy se o povolení stavby rozhoduje v jiném (tj. stavebním) řízení, ve kterém má stěžovatel postavení účastníka a možnost uplatňovat svoje práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v této části shledal návrhem zjevně neopodstatněným.
V.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti (ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 2380/2009-452) odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti (ve vztahu k ostatním naříkaným rozhodnutím) odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnosti byla odmítnuta - stěžovateli podle §83 zákona o Ústavním soudu nevyhověl ani co do jeho žádosti o náhradu nákladů jeho zastoupení.
Obdobně Ústavní soud nevyhověl pozdějšímu doplnění ústavní stížnosti o návrh na vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud uvádí, že tak učinil právě s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, o které navíc rozhodl relativně rychle po doplnění ústavní stížnosti. Předběžné opatření by se navíc týkalo jiného řízení, ve kterém se rozhoduje o vydání stavebního povolení a vůči němuž lze uplatňovat příslušné opravné prostředky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu