ECLI:CZ:US:2014:4.US.3464.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3464/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Karlem Půšem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Sloupno, Komenského 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 652/2013 ze dne 14. srpna 2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 20/2013 ze dne 13. března 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2012 ze dne 29. ledna 2013, spojené s návrhem na zrušení ust. §30 odst. 2 věta první a ust. §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb, o soudech a soudcích, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ust. §30 odst. 2 věta první zákona č. 6/2002 Sb, o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), dle kterého rozhodovací činnost krajského soudu vykonávají soudci a přísedící a dále ust. §31 odst. 2 písm. a) téhož zákona, dle kterého senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2012 ze dne 29. ledna 2012 byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle ust. §145 odst. 1, 3 trestního zákona. Podle ust. §145 odst. 3 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle ust. §56 odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon trestu stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ust. §80 odst. 1, 2 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Podle ust. §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl soud o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozenému M. K. (dále jen "poškozený") částku 240.000,- Kč a podle ust. §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytky nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 20/2013 ze dne 13. března 2013 podle ust. §256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 652/2013 ze dne 14. srpna 2013 podle ust. 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud rozhodoval v senátu složeném v rozporu s čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého "Zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují jako samosoudci." Ze znění soudci (množné číslo) rozhodují v senátu (jednotné číslo) je podle stěžovatele zřejmé, že každý senát bez výjimky je obsazen jen soudci profesionály. Zákonu je pak svěřeno pouze stanovení případů, o kterých rozhoduje senát obsazený soudci a složení senátu obsazeného soudci. Zákon o soudech a soudcích složení senátu podle stěžovatele určuje tak, že senát se skládá z předsedy senátu a dvou přísedících a obsazení senátu soudci je dáno citovaným čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel tedy tvrdí, že pokud zákon o soudech a soudcích ve svých ustanoveních dovoluje, aby v trestních věcech senáty nalézacích soudů byly obsazeny přísedícími laiky, kteří nejsou soudci, pak tato ustanovení jsou ve zřejmém rozporu s čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel dále namítá, že při zjišťování skutkového stavu věci v přípravném řízení došlo k nezákonně získaným důkazům, když svědci (pouze někteří) tvrdí, že šlo o úder pěstí, avšak důslednou logickou úvahou je nutno uzavřít, že ze svého postavení na místě činu pěst vidět nemohli, tedy se pouze domýšleli, že vidí pěst. Při hodnocení tohoto důkazu pak podle stěžovatele vzniklo "viděli pěst". Soudní znalec přitom úder pěstí podle stěžovatele vyloučil a vysvětlil proč. Bez úderu pěstí do hlavy podle stěžovatele nelze skutek kvalifikovat jako těžké ublížení za zdraví, neboť úder dlaní (tzv. pohlavek) tato kritéria zjevně nesplňuje. Neprokázaní viny - úderu pěstí či dlaní - je pak podle stěžovatele totéž co nevinen, znevěrohodnění či vyvrácení obhajoby však automaticky neznamená prokázání viny, přesto se to podle stěžovatele stalo.
Proti výroku o náhradě škody poškozenému stěžovatel namítá, že tento byl hodnocen jako osoba blízká ke stěžovatelem usmrcené osobě a podle §444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku mu bylo přiznáno 240.000,- Kč s tím, že s touto žil v partnerském
vztahu jako druh s družkou ve společné domácnosti. Definice domácnosti je podle stěžovatele dána v ust. §115 občanského zákoníku a společnou domácnost netvoří podle stěžovatele z takto žijících lidí osoby blízké. Definice osob blízkých je obsažena v ust. §116 občanského zákoníku před středníkem a tuto definici podle stěžovatele poškozený nesplňuje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v řízení v souladu se zákonem a ve svých rozhodnutích vyhodnotily důkazy přezkoumatelným způsobem, vysvětlily, o které důkazy opřely svá zjištění a na základě jakých úvah dospěly ke svým závěrům, a to včetně zjištění o úderu stěžovatele, který měl za následek usmrcení poškozené osoby. Ústavní soud jim nemá co vytknout.
K námitce stran obsazení senátu Městského soudu v Praze přísedícími - laiky, majícího být v rozporu s čl. 94 odst. 1 ústavy ČR, konstatuje Ústavní soud, že s touto námitkou se přiléhavě vypořádal již Nejvyšší soud. Přitom stěžovatelem vyvozovaný závěr, dle kterého "Ze znění soudci (množné číslo) rozhodují v senátu (jednotné číslo) je zřejmé, že každý senát bez výjimky je obsazen jen soudci profesionály", není podle náhledu Ústavního soudu správný a opodstatněný a stěžovatel k němu ostatně nepředkládá ani další podrobnější argumentaci. Dikce čl. 94 odst. 1 Ústavy účast přísedících - laiků nevylučuje a čl. 94 odst. 2 obsahuje výslovné zmocnění pro úpravu této záležitosti zákonem. Ústavní soud tak této stěžovatelově námitce, stejně jako tvrzené protiústavnosti ust. §30 odst. 2 věta první zákona a ust. §31 odst. 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích Ústavní soud, nepřisvědčil.
Ústavní soud pak nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se toho, že poškozený nebyl osobou blízkou usmrcené. Ačkoli závěr o tom, že se jednalo o osoby blízké, není obecnými soudy odůvodněn zcela explicitně v návaznosti na ust. §116 zákona č. 40/1964, Sb., občanského zákoníku, z provedených důkazů o odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, že se o osoby blízké ve smyslu citovaného ustanovení nepochybně jednalo.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odůvodňující kasační zásah do ústavní stížností napadených rozhodnutí, ani stěžovatelem tvrzenou protiústavnost zákonných ustanovení, které stěžovatel navrhl zrušit, neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost i s ní spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu