ECLI:CZ:US:2002:4.US.347.01
sp. zn. IV. ÚS 347/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného JUDr. Z.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. Spr 165/2000 a výzvě k úhradě soudního poplatku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 1999, č.j. 53/3359/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. Spr 165/2000, kterým podle §50 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo zamítnuto jeho odvolání proti výzvě Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 1998, č.j. 53/3359/98 k zaplacení soudního poplatku v částce 21.256,- Kč, ve věci sp. zn. 32 C 131/90 téhož soudu. Současně navrhl zrušit i uvedenou výzvu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v Listině základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že mu byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 32 C 131/90 vyměřen soudní poplatek ve výši 21.256,- Kč za podání odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. 32 C 131/90, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 32 C 131/90, ačkoliv byl do soudního řízení vedeného pod sp. zn. 32 C 131/90 přibrán na základě nesprávného rozhodnutí soudu a nesprávným postupem obou soudů, které neměly ověřeno, zda je či není podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, o něž v daném řízení šlo. Je toho názoru, že ust. §92 o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, takový postup nepřipouštělo, neboť dojde-li po zahájení řízení k přechodu nebo k převodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu v důsledku tzv. universální či singulární sukcese, stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony, učiněné jeho právním předchůdcem. Soud, jakmile tuto skutečnost zjistí, má pokračovat v řízení s právním nástupcem, aniž by o tom vydával jakékoliv rozhodnutí. Obecné soudy si neověřily to, že k převodu podílu na nemovitostech došlo a nepoučily žalobce, aby upravil návrh tak, aby odpovídal převodu práv a povinností k nemovitostem, o které v řízení šlo. Tím se stěžovatel cítí být poškozen na svých právech a je toho názoru, že soud prvého stupně jej neměl zavazovat ke splnění povinností jestliže byl do řízení přibrán na základě nesprávných rozhodnutí obecných soudů.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil a uvedl, že nemá k dispozici spis, neboť ten byl vyžádán oddělením stížností a právní pomoci Ministerstva spravedlnosti ČR a odeslán dne 28. 6. 2001.
K dotazu Ústavního soudu ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 3. 8. 2001 sdělilo, že vyřizovalo podání stěžovatele a Ing. J.M. a přiložilo kopii jejich stížnosti ze dne 13. 5. 2001 a kopii odpovědi ministerstva ze dne 4. 7. 2001.
Ústavní soud až po urgenci obdržel vyžádaný spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 131/90, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 131/90 Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 9. 11. 2000 vzal žalobce svůj návrh na zahájení řízení v plném rozsahu zpět. O návrhu rozhodl jmenovaný soud usnesením ze dne 29. 11. 2000, č.j. 32 C 131/90-627 tak, že řízení zastavil a žalobci mj. uložil zaplatit stěžovateli ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 22.256,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 18. 12. 2000 odvolání, o kterém dosud zřejmě nebylo rozhodnuto.
I když proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci poplatku není přípustný další opravný prostředek, z výše cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že rozhodnutí ve věcech soudních poplatků vydaná podle zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takového zásahu sama o sobě schopná nejsou. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, kdo je povinen uhradit soudní poplatek, jaká je výše tohoto poplatku, jakož i podmínky pro případné osvobození od tohoto poplatku. O tom, zda a v jaké výši bude uhrazený poplatek vrácen, resp. uhrazen ve formě úhrady nákladů řízení, rozhoduje soud v rozhodnutí ve věci samé, zpravidla s ohledem na úspěch ve sporu. V daném případě vydáním konečného rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i ohledně nákladů řízení, a teprve poté může teoreticky přicházet v úvahu ústavní stížnost, budou-li k tomu ústavněprávní důvody. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj