ECLI:CZ:US:2012:4.US.3477.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3477/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti náhradově nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 128 EC 568/2010 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Pro důvody zevrubně v ústavní stížnosti vyložené domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudečného výroku.
Stejné či podobné výhrady proti náhradově nákladovým výrokům rozsudků nalézacího soudu vydaným v obdobných sporech stěžovatelkou vedených posuzoval Ústavní soud v řízeních o desítkách ústavních stížností v posledních měsících stěžovatelkou podaných. Ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 988/12 Ústavní soud zamítl, v ostatních rozhodnutých věcech byly stěžovatelčiny návrhy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodovací důvody, pro něž Ústavní soud nemohl argumentaci stěžovatelky přisvědčit, jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy a jsou stěžovatelce i účastníku řízení nepochybně známy. Postačí proto na ně odkázat, neboť opakovat již mnohokráte řečené postrádá jakýkoliv smysl.
Stěžovatelka se dále domáhá zrušení ustanovení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, které dle názoru stěžovatelky odporuje právním závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, přičemž soudy mají na výběr, zda se budou řídit tímto ustanovením nebo zmiňovaným nálezem, což vyvolává značnou míru právní nejistoty a přispívá k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí. Konečně stěžovatelka žádá zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., neboť má za to, že je vhodné zachovat dvojinstančnost řízení i v bagatelních věcech, protože i částka nepřesahující 10 000 Kč může být značná, zvláště je-li předmětem sporu opakovaně u téhož subjektu a je-li rozhodování o nákladech řízení plně na uvážení soudu.
Napadená ustanovení nebyla však ve stěžovatelčině věci soudy aplikována (uplatněna) a stěžovatelka tak není osobou oprávněnou návrh na zrušení těchto ustanovení (vyhlášky a zákona) podat [k tomu srov. ustanovení §64 odst. 1 písm. e), §64 odst. 2 písm. d) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; shodně o stejném návrhu stěžovatelky judikoval Ústavní soud v již citovaném nálezu I. ÚS 988/12 (výrok II., odůvodnění v odst. 35. až 39.).
Avšak i kdyby stěžovatelka aktivní legitimací k podání derogačních návrhů disponovala, šlo by v obou případech o návrhy zjevně neopodstatněné. Pokud jde o napadená ustanovení vyhlášky, je zjevné, že stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu nejudikuje jednoznačnou povinnost soudu přiznat na náhradě nákladů řízení částku ve výši alespoň jednonásobku žalobou uplatněného nároku - k tomu možno znovu odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 a mnoho stěžovatelce známých usnesení Ústavního soudu; nadto i kdyby tomu tak bylo, nemůže k rozporu dojít - zatímco nálezy Ústavního soudu jsou soudy vázány (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy), vyhláškou stricto sensu nikoliv (srov. článek 95 odst. 1 Ústavy). K ústavní konformitě ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. a k možnosti odepření odvolacího přezkumu v bagatelních (a obecně netrestních) věcech vyjádřil se Ústavní soud v minulosti vícekráte; opakovaně připomněl, že tu deficit ústavnosti neshledává [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149), jakož i rozhodnutí v tomto nálezu citovaná, shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.)].
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu