ECLI:CZ:US:2018:4.US.3526.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3526/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení sp. zn. 3 T 7/2011, spočívající v pokračování nedůvodných průtahů v řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel v jejím petitu domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v trestním řízení vedeném proti němu před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 7/2011 došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl při tom k závěru, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak učiní k tomu příslušný orgán veřejné moci. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti postupu soudu, způsobujícího dle stěžovatele v trestní věci neoprávněné průtahy. Stěžovatel se přitom domáhal toho, aby Ústavní soud výrokem nálezu vyslovil: "Ústavní soud ČR konstatuje, že v řízení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 7/2011, vedeném proti obžalovanému J. M. a spol., byl porušen ústavní princip práva na spravedlivý proces, jež je zakotven mj. v Úmluvě (čl. 6)." Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se domáhá tzv. konstatování porušení svých práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti je pak zřejmé, že toto porušení má spočívat v neodůvodněných průtazích v soudním řízení, jež dle ustálené judikatury představují tzv. nesprávný úřední postup.
5. Jde-li o stěžovatelovu námitku týkající se nepřiměřené délky řízení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel mohl v zájmu urychlení řízení využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Drenk proti České republice ze dne 4. 9. 2014 č. 1071/12, §70); z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinil. Požadavek, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustný pouze tehdy, pokud předtím stěžovatel podal (bezvýsledně) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Jde o preventivní prostředek k nápravě stavu v rámci soustavy obecného soudnictví, a to v okamžiku, kdy jsou průtahy aktuální. Proto považuje Ústavní soud využití institutu podle §174a zákona o soudech a soudcích za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, neboť jde o institut, který je efektivním prostředkem nápravy [k tomu srov. např. nálezy ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157), ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)].
6. Nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li rozhodnuto v přiměřené lhůtě, je možné uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ani využití tohoto prostředku nápravy z podané ústavní stížnosti nevyplývá.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, byť má k dispozici jiný prostředek, kterým se může domoci žádané nápravy.
8. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj