ECLI:CZ:US:2004:4.US.358.04
sp. zn. IV. ÚS 358/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupené JUDr. R. R advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 6 To 81/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 3 T 72/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 10. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2004 brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů blíže specifikovaným v záhlaví.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně rozhodnuto o zproštění obžaloby JUDr. Ing. S. pro skutek spočívající v tom, že jako předseda představenstva společnosti S.-T.-T., a. s. dal pokyn k odvozu a likvidaci osobního vozidla zn. Porsche 928S, které po dopravní nehodě bylo jako nepojízdné uloženo v objektu uvedené společnosti, přičemž pokyn byl realizován bez souhlasu majitelky (nyní v procesním postavení stěžovatelky) osobního vozu, čímž majitelce vznikla škoda nejméně ve výši 38.600 Kč. Tímto jednáním měl obžalovaný podle obžaloby spáchat trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka současně byla v napadeném rozsudku odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle ust. §229 odst. 3 trestního řádu.
Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným usnesením zamítl s tím, že odvolání podala osoba neoprávněná, neboť výrok podle §229 odst. 3 trestního řádu je výrokem obligatorním pro případ, je-li obžalovaný zproštěn obžaloby, přičemž o náhradě škody může být rozhodnuto toliko tehdy, je-li rozsudek odsuzující.
Stěžovatelka proti oběma napadeným rozhodnutím namítla, že jí obecné soudy odňaly možnost projednání nároku na náhradu škody v její přítomnosti a odňaly jí právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k tomu, že byla jednáním obžalovaného poškozena, a to ve větším rozsahu než jak je uvedeno v rozsudku, chtěla stěžovatelka jako poškozená uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení, kterého se chtěla aktivně účastnit. Okresní soud ve Zlíně však konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, ačkoliv stěžovatelce nejprve doručil vyrozumění o hlavním líčení a následně jí doručil sdělení, že z časových důvodů se její předvolání k hlavnímu líčení ruší a o dalším postupu bude vyrozuměna.
Stěžovatelka uvedla, že takovým postupem jí bylo znemožněno činit návrhy na doplnění dokazování, účastnit se hlavního líčení a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Tímto byla podle stěžovatelky porušena zásada rovných zbraní v trestním řízení, a proto stěžovatelka napadla zprošťující rozsudek odvoláním, o němž bylo rozhodnuto způsobem uvedeným shora.
Stěžovatelka se proto domnívá, že obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud po zvážení všech skutečností uváděných stěžovatelkou a poté, co se seznámil rovněž s obsahem napadených rozhodnutí (včetně rozhodnutí nalézacího soudu, které stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila a které si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu ve Zlíně), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Adhezní řízení představuje ve vztahu k trestnímu řízení toliko akcesorický prostředek k uplatnění práv poškozeného, z čehož vyplývá závislost rozhodnutí o náhradě škody na meritorním rozhodnutí o vině. Rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení proto musí vždy sledovat osud trestního řízení a odpovídat meritornímu výroku o vině. V daném případě je třeba rovněž zdůraznit, že jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již také traktoval, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, se proto svou samostatnou procesní aktivitou nemůže domáhat změny výroku soudu o vině. Taková část výroku soudu je vždy v dispozici toliko státního zástupce nebo obžalovaného a od tohoto výroku se odvíjí i postavení poškozeného.
Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka svým přistoupením k trestnímu řízení a dalšími procesními aktivitami včetně podání ústavní stížnosti sledovala ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody, která jí jednáním obžalovaného vznikla. Vzhledem k tomu, že obžalovaný byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně zproštěn obžaloby, byla stěžovatelka v procesním postavení poškozené odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nalézací soud nemohl podle Ústavního soudu zvolit jiný postup, když - jak uvedeno shora - posouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení je toliko akcesorické ve vztahu k rozhodování soudu o trestněprávní odpovědnosti obžalovaného, tedy o vině a trestu. Jestliže dospěl k závěru, že skutek, jehož se měl obžalovaný dopustit, není trestným činem, nezbylo než stěžovatelku pouze odkázat na uplatňování nároku cestou občanskoprávní.
Pokud stěžovatelka jako poškozená v trestním řízení sledovala ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád k ochraně těchto práv poskytuje.
Ústavní soud k tomu na okraj uvádí, že takové prostředky považuje z hlediska procesního postavení stěžovatelky a z hlediska toho, co stěžovatelka primárně sleduje (tj. ochranu majetkového práva) za jediné efektivní. I kdyby totiž Ústavní soud neshledal ústavní stížnost nepřípustnou, byl by v řízení o ústavní stížnosti pravomocným výrokem obecných soudů o zproštění obžaloby vázán. Pokud by pak dokonce napadená rozhodnutí v rozsahu, který se dotýká práv stěžovatelky (tj. výrok o náhradě nákladů), zrušil, nikterak by tím postavení stěžovatelky nezměnil, neboť obecný soud by ji mohl opět pouze odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj