ECLI:CZ:US:1998:4.US.36.97
sp. zn. IV. ÚS 36/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. B.P a J. K., obě zastoupeny JUDr.J.J., advokátem Advokátní kanceláře v B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ZD Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze
dne 22. 10. 1996, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností
domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10.
1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ,
sp. zn. 5 C 421/91, ze dne 17. 1. 1996, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatelek, jímž se tyto domáhaly na žalovaném ZD Libargo se
sídlem v Líbeznicích zaplacení částky 26.836,- Kč za
zdevastovanou stodolu a chlév, a dále nahradit škodu vzniklou
zbouráním kolen ve výši 43.955,- Kč. Stěžovatelky jsou toho
názoru, že jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 bylo
kráceno v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §23 zákona č.
229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě").
Z připojeného spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.
zn. 5 C 421/91, bylo zjištěno, že soud I. stupně v odůvodnění
svého zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení §23 odst. 1
zákona o půdě, podle něhož má právo na náhradu podle ustanovení
§14 a §16 zákona o půdě i původní vlastník obytné nebo
hospodářské budovy, která byla znehodnocena v době užívání
organizací, podle zvláštních předpisů s tím, že podle jeho názoru
jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské
budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena. Další subjekty
zde uvedeny nejsou a vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že
stěžovatelky nejsou původními vlastnicemi hospodářských budov, za
jejichž znehodnocení a odstranění požadují náhradu podle
uvedeného ustanovení, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen
rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne
22. 10. 1996. Krajský soud jako soud II. stupně, v podstatě ve
shodě se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho
rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou oprávněny
domáhat se náhrady za znehodnocené a odstraněné zemědělské
hospodářské budovy podle §23 zákona o půdě, a to proto, že
nejsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o půdě. Podle
tohoto zákonného ustanovení by oprávněnými osobami byly jen
v případě, že by předmětné nemovitosti zdědila jejich babička
A.H. po původním vlastníkovi Z.R., který je vnesl do zemědělského
družstva Čakovičky, a to jako dědička ze závěti. Protože tomu tak
nebylo, k dědění došlo ze zákona podle §479 o.z., pak se zákon
o půdě na stěžovatelky, které svá práva odvozují od A.H,
nevztahuje.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého
rozhodnutí, uvedl, že k ústavní stížnosti stěžovatelek nemá co
dodat.
Zemědělské družstvo Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako
vedlejší účastník řízení, ve svém písemném vyjádření uvedlo, že
oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě byl
nepochybně Z.R., který svou zemědělskou usedlost vnesl dne 20.
6. 1959 do bývalého JZD Čakovičky, jehož je podepsané družstvo
právním nástupcem. Z.R. zemřel v roce 1967. Vzhledem k tomu, že
podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelky jako vnučky
zákonné dědičky - družky původního vlastníka - nejsou ve smyslu
§4 odst. 2 zákona o půdě tzv. dalšími oprávněnými osobami,
navrhuje vedlejší účastník, aby předmětná ústavní stížnost byla
zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná, neboť při výkladu aplikovaných
ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení
§23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá,
ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční
posloupnosti ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Především je
třeba zdůraznit, že ustanovení §23 je aplikovatelné pouze na
případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva
k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti
byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací
podle zvláštních předpisů.
Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné
soudy právě v otázce, zda k předmětným hospodářským budovám
v minulosti došlo či nedošlo k zániku vlastnického práva
původního vlastníka, nezaujaly zcela jednoznačný názor. Na jedné
straně sice poukazují na skutečnost, že se jednalo o budovy
vnesené do tehdejšího JZD Čakovičky (a pak by bylo možno dovodit,
že k nim vzniklo družstevní vlastnictví tehdejšího JZD a zabývat
se tím, zda eventuálně v budoucnosti v souvislosti s "opuštěním"
hospodářských budov družstvem došlo k obnovení individuálního
vlastnictví či ne). Na straně druhé je v odůvodnění ústavní
stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze
konstatováno, že nemovitosti po zemřelém Z.R.zdědila podle §474
odst. 1 o.z. jeho družka A.H. - babička žalobkyň - a po její
smrti dne 7.10.1971 se vlastnicemi těchto nemovitostí staly
stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí Státního notářství
Brno-město ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 1 D 725/71. Výslovně pak
soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na
skutečnost, že v průběhu sedmdesátých let zemědělské družstvo
přestalo stodolu a chlév užívat, a aniž by bylo rozhodnuto
o změně užívacího práva, tyto nemovitosti žalobkyně
prostřednictvím svého otce V.H. pronajaly smlouvou o dočasném
užívání nemovitosti s účinností od 1. 1. 1980 Výzkumnému ústavu
sklářskému v Praze, z čehož by bylo možno dovodit, že obecné
soudy respektují, že stěžovatelky se staly vlastnicemi celé
usedlosti, včetně v době dědění existujících hospodářských budov.
Podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy jednoznačně
nevypořádaly s tím, zda a proč stěžovatelky jsou či nejsou
vlastnicemi i hospodářských budov předmětné zemědělské usedlosti
(resp. byly jimi jejich právní předchůdci), a proto nelze
jednoznačně jako správnému přisvědčit tomu, že obecné soudy na
daný případ aplikovaly ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě
stanovící pořadí tzv. dalších oprávněných osob pro případy
restituční, tedy případy, kdy v minulosti došlo k přechodu nebo
převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu (pro
úplnost a ve vazbě na spis Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS
227/97, týkající se náhrad za živý a mrtvý inventář vnesený
Z.R.do družstva v roce 1959, považuje Ústavní soud zdůraznit, že
ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě se aplikuje ve vztahu k §20 zákona o půdě, které upravuje náhrady za živý a mrtvý
inventář). Ústavní soud nevylučuje, že ve vztahu k předmětným
hospodářským budovám, odevzdaným v roce 1959 původním vlastníkem
ke společnému hospodaření do družstva, mohlo dojít k zániku jeho
vlastnického práva při současném vzniku družstevního vlastnictví
tehdejšího jednotného zemědělského družstva, nicméně vzhledem
k absenci vyvození právních důsledků z této eventuální situace
obecnými soudy nezbývá, než přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že
dosavadním postupem obecných soudů došlo k porušení jejich
ústavně zaručeného práva, a to z důvodů výše uvedených, práva na
spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní
soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížností
napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno zrušit, když sám se
nemohl s ohledem na to, že není další instancí v hierarchii
obecných soudů, zabývat zjišťováním okolností, týkajících se
existence či neexistence vlastnického práva stěžovatelek (jejich
právních předchůdců) k hospodářským budovám, jichž se požadované
náhrady týkají, a to v časovém rozmezí let 1959 a násl. Považuje
pouze za nezbytné zdůraznit, že pokud by se jednalo o případ
združstevnění hospodářských budov bez průkazu následného obnovení
vlastnického práva původnímu vlastníkovi, resp. jeho právním
nástupcům, nebylo by možné vůbec ve věci aplikovat ustanovení §23 zákona o půdě, které se týká případů, kdy za trvání zvláštních
užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva
k nemovitostem. V opačném případě by ovšem bylo třeba posoudit
nároky na náhrady uplatňované stěžovatelkami právě podle §23
zákona o půdě a jejich postavení pak neodvozovat od ustanovení
§4 odst. 2 zákona o půdě, které je pak neaplikovatelné, ale
naopak od občanskoprávní dědické posloupnosti.
Pokud tedy obecné soudy v dané věci současně aplikovaly §23 a §4 odst. 2 zákona o půdě, což je z důvodu výše uvedených
vyloučeno, neposkytly podle názoru Ústavního soudu zatím
stěžovatelkám dostatečnou soudní ochranu, a proto bylo rozhodnutí
napadené ústavní stížností pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny
Ústavním soudem zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. května 1998