Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.05.1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 54/11 SbNU 43 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.36.98

sp. zn. IV. ÚS 36/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 13. května 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 1997, čj. 6 To 152/97-518 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. ledna 1997, čj. 3 T 52/96-483, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 1997, čj. 6 To 152/97-518, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 1. 1997, čj. 3 T 52/96-483, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zrušen napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, stěžovatel uvádí, že okresní soud svým rozhodnutím porušil zásadu presumpce neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , neboť úmysl stěžovatele někoho poškodit nebo uvést v omyl nebyl dostatečně prokázán. I při této chybné kvalifikaci trestných činů okresní soud postupoval podle názoru stěžovatele nesprávně také v tom, že útoky stěžovatele neposoudil jako jeden pokračující skutek a ve vztahu k výroku rozsudku z toho nevyvodil odpovídající závěry. Stěžovatel tvrdí, že se při své podnikatelské činnosti choval vůči poškozeným stále stejným způsobem, a pokud okresní soud část jeho skutku, spočívající v útoku proti F. N., klasifikoval tak, že toto chování stěžovatele nenese znaky trestného činu, přičemž jiné části jeho skutku vůči jiným poškozeným jako trestný čin klasifikoval, porušil podle stěžovatele pravidlo ne bis in idem, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny. Další pochybení okresního soudu spatřuje stěžovatel i v chybném posouzení výpovědi svědkyně M., která výslovně odepřela souhlas poškozeného k trestnímu stíhání stěžovatele ve smyslu §100 odst. 2 trestního řádu. Pokud okresní soud vyslovil pochybnosti o tom, zda k takovému odepření souhlasu byla svědkyně oprávněna, bylo podle názoru stěžovatele povinností tohoto soudu tyto pochybnosti odstranit. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud měl uvedené nedostatky rozhodnutí okresního soudu při svém rozhodování vzít v úvahu, a pokud tak neučinil, má za to, že i jeho postupem došlo k porušení stěžovatelových práv, zakotvených v čl. 39 a čl. 40 odst. 1, 2 a 6 Listiny. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení obou výše citovaných rozsudků. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 1998 mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Bruntále správně kvalifikoval jednání stěžovatele v bodech I/1 a II/1 jako samostatné trestné činy, neboť právě s ohledem na nedostatek blízké časové souvislosti ve vztahu k bodu I/2 šlo o trestnou činnost opakující a nikoli pokračující. Pokud stěžovatel brojí proti právnímu hodnocení jeho trestného jednání, měl situaci řešit cestou mimořádného opravného prostředku. Obecné soudy také zcela správně ve vztahu k poškozené M. M. neaplikovaly ustanovení §163a trestního řádu, a proto ani v tomto směru stěžovatel nebyl poškozen na svých právech. Krajský soud v Ostravě navrhuje ze všech uvedených důvodů zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Bruntále uvedl ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 1998, že setrvává na právních závěrech, k nimž dospěl a na nichž není co měnit. Okresní státní zastupitelství v Bruntále a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka vzdaly. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 3 T 52/96 Okresního soudu v Bruntále, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona vůči poškozenému I. P., podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona vůči poškozeným A. N., O. K., Z. G. a J. W. a trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona vůči poškozené M. M., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona vůči I. S., trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona, neboť soud dospěl k závěru, že tyto skutky nejsou trestnými činy, a dále i pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že k takovému činu došlo. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Bruntále mimo jiné uvedl, že stěžovatel vylákal v lednu 1995 od A. N. částku Kč 30 000,-- pod záminkou dovozu automobilu ze zahraničí, a když A. N. naléhal na uskutečnění cesty, stěžovatel se mu vymluvil na nějaké problémy a teprve když se poškozený domáhal vrácení peněz, stěžovatel mu je vrátil, a dále že v dubnu 1995 si stěžovatel vypůjčil od Z. G. Kč 185 000,-- na nákup náhradních dílů s tím, že je vrátí do tří týdnů, avšak ve stanoveném termínu peníze nevrátil, použil je pro vlastní potřebu, přičemž již v době, kdy si peníze půjčoval, věděl, že s ohledem na svou finanční situaci nebude moci peníze ve stanoveném termínu vrátit. Pokud jde o odepření souhlasu k trestnímu stíhání stěžovatele svědkyní M., okresní soud dovodil, že jejich vztah nelze posuzovat jako vztah osob blízkých, neboť sama skutečnost, že mezi nimi mělo dojít k obnovení přátelského vztahu, ještě nezakládá důvody pro posuzování tohoto vztahu jako vztahu obdobného vztahu rodinnému. Podle názoru okresního soudu není uvedený vztah na takové kvalitativní úrovni, aby je bylo možno hodnotit v souladu s ustanovením §100 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Ostravě k odvolání okresního státního zástupce a stěžovatele rozhodl již citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále v celém výroku o trestu zrušil a stěžovatele nově odsoudil podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s tím, že podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Krajský soud v Ostravě projevil souhlas se závěry Okresního soudu v Bruntále při hodnocení subjektivní stránky trestných činů stěžovatele a změnou druhu trestu korigoval rozsah polehčujících okolností na straně stěžovatele. Podle ustanovení §3 odst. 3 trestního zákona k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Zavinění je tedy obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a jako takové je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Princip odpovědnosti za zavinění představuje tak jeden ze základních znaků definice trestného činu, jinými slovy, bez zavinění není trestný čin. Navíc vzhledem k principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky provedeného dokázání vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování a opomíjení všech uvedených momentů vede proto nutně k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). O takový případ porušení tohoto ústavně zaručeného práva jde i v projednávané věci, což se ukazuje zcela zjevně kupř. při kvalifikaci jednání stěžovatele ve vztahu k poškozenému Z. G.. Rozsudečný výrok Okresního soudu v Bruntále, že stěžovatel vylákal od Z. G. na základě nepravdivých tvrzení částku celkem Kč 185 000,-- s tím, že tuto splatí do jednoho měsíce, přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci závazku dostát a peníze ve stanovené lhůtě nevrátil, potvrzený i rozhodnutím odvolacího soudu, je totiž v extrémním rozporu s tím, co výpovědí svědka G. vyšlo najevo. Z. G., jak sám uvedl ve svých výpovědích, totiž věděl, že stěžovatel je ve finanční tísni, dokonce s ním společně vyřizoval úvěr u Agrobanky v Bruntále, a to s výsledkem, že poskytnutí úvěru bylo přislíbeno nikoli jemu, ale stěžovateli. Stěžovatel tedy nepředstíral okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a nelze mu ani přisuzovat, že v době poskytnutí půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. Svědek G. sám uvádí ve své výpovědi (č. l. 293), že banka stopla úvěry kvůli nějaké větší zakázce, přičemž neví přesně (č. l. 441), zda k tomu došlo ještě před příslibem půjčky či později. Obdobné lze konstatoval i při kvalifikaci jednání stěžovatele ve vztahu k poškozenému A. N., kde obecné soudy spíše než z presumpce neviny, vycházely z presumpce viny a nerespektovaly proto zásadu in dubio pro reo. Výtkám uvedeným v ústavní stížnosti nelze konečně, a to rovněž v ústavně právní rovině, upřít oprávnění, a to pokud jde o otázku souhlasu poškozené M. M. (§163a odst. 1 trestního řádu), jakožto podmínky v pokračování trestního stíhání stěžovatele a jeho odsouzení. Toto ustanovení, které je průlomem do zásad legality a oficiality, řeší u vyjmenovaných trestných činů, mezi nimi trestných činů, za něž stěžovatel byl odsouzen, konflikt zájmů státu na trestním stíhání a poškozeného, který má blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného. Okresní soud v Bruntále sice ve vztahu k poškozené M. M. učinil v tomto směru některá zjištění, nicméně i za situace, kdy poškozená odepřela souhlas k trestnímu stíhání stěžovatele, nepovažoval tento souhlas za relevantní s tím, že vztah mezi stěžovatelem a poškozenou není na kvalitativní úrovni předpokládané ustanovením §100 trestního řádu, nicméně právě v situaci, kdy poškozená odepřela poskytnout zmíněný souhlas, bylo evidentní povinností obecných soudů blíže zkoumat toto dispoziční právo poškozeného, vztahující se na celé trestní řízení, tedy včetně stadia odvolacího řízení. Tato povinnost byla však zejména ze strany Krajského soudu v Ostravě zcela opomenuta, ačkoli mezi oběma rozhodnutími uplynula doba téměř jednoho roku. To vše má mimo jiné za následek, že nepřezkoumával-li krajský soud vůbec důvody, které zde vedly okresní soud ke stěžovatelovu odsouzení, je rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v uvedeném bodu nepřezkoumatelné. Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by se zabýval dalšími, pro posouzení věci v dané situaci zatím irelevantními, výtkami, ústavní stížnosti, ústavní stížnosti pro porušení čl. 6 Úmluvy, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dně 13. května 1998