ECLI:CZ:US:1998:4.US.360.97
sp. zn. IV. ÚS 360/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. O.Sch., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1997, č. j. 11 To 56/97-1308, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 1 T 38/96, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.V., a Krajského soudu v Plzni, zastoupeného předsedou senátu JUDr. R.D., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 9. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1997, č. j. 11 To 56/97-1308, kterým bylo podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 1 T 38/96. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutími obou soudů byla porušena ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, §2 odst. 2, 4, 5 a 6, §105 odst. 2 a §30 odst. 1 trestního řádu a v návaznosti na to i čl. 3, 4 a 95 Ústavy České republiky, §1 zákona č. 23/1991 Sb. a čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny spatřuje stěžoval v závažné skutečnosti, že pro odsuzující rozsudek nebyly vytvořeny spolehlivé důkazní předpoklady a odsouzen a zbaven svobody byl pouze na základě hypotetických spekulativních úvah, jejichž výlučná platnost nebyla nijak doložena. Na podporu tohoto tvrzení uvádí, že nebyl podán žádný přímý ani věrohodný nepřímý důkaz o tom, že by jakkoli inicioval vyklonění své manželky před nehodou z okna a že nebylo prokázáno, že její pád z okna přivodil. Stejně tak to nebylo ani prokázáno na základě výpovědí svědků, kteří nehodu pozorovali. Dále namítá, že nebylo zjištěno, jakého předmětu údajně použil k provedení útoku a poukázal i na podcenění významu zdravotních potíží poškozené. Stěžovatel rovněž tvrdí, že byl odsouzen na podkladě zcela nedostatečného znaleckého posudku z oboru biomechaniky, neboť v souladu s ustanovením §105 odst. 2 tr. řádu měli být přizváni znalci dva. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny poukazuje na to, že v řízení nebylo dostatečně uváženo stanovisko předsedy senátu soudu I. stupně, který měl pochybnosti o své nepodjatosti. I když své podstatné námitky uvedl ve svém odvolání, Vrchní soud v Praze se s nimi podle stěžovatele nevypořádal a řešil je jen obecným odmítnutím. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a rozhodnutí obou soudů zrušil.
Dne 27. 1. 1998 byl doručen Ústavnímu soudu dopis, ve kterém stěžovatel opětovně poukazuje na provádění důkazního řízení a jeho následné hodnocení, které podle jeho názoru dokazuje jeho absolutní nevinu.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení, ze kterého je patrné stanovisko senátu k obsahu ústavní stížnosti, a proto nemá nic, co by dalšího dodal.
Předseda senátu Krajského soudu v Plzni, pokud jde o údajné porušení trestně procesních předpisů ohledně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, uvádí, že se jedná v zásadě o opakování námitek uplatněných již před soudem I. stupně, resp. v odvolacím řízení. Podle jeho názoru se krajský soud těmito otázkami podrobně zabýval a svůj postup podle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu v odsuzujícím rozsudku podrobně odůvodnil, a proto na něj pro stručnost odkázal. K námitce ohledně nestrannosti soudce uvádí, že tvrzení stěžovatele je nepravdivé a zjevně zaměňuje institut vyloučení soudce z důvodu podjatosti podle §30 odst. 1 a §31 tr. řádu s institutem odnětí a přikázání věci podle §25 tr. řádu. Otázka podjatosti předsedy senátu nebyla v trestním řízení žádným rozhodnutím řešena, neboť podjatost nebyla stranami namítnuta a předseda senátu v této věci nikdy pochybnosti o své nepodjatosti neměl. Odnětí věci Krajskému soudu v Plzni navrhl z důvodu vhodnosti, neboť poškozená byla advokátkou působící u Krajského soudu v Plzni, aby se tak předešlo právě zpochybňování nestrannosti tohoto soudu ze strany obhajoby. S ohledem na stanovisko Vrchního soudu v Praze k návrhu na odnětí a přikázání věci pak nebylo důvodu, aby týž předseda senátu nebyl ve věci dále činný. Předseda senátu je přesvědčen, že v předmětné trestní věci byl stěžovatel zbaven svobody z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a že ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí a jak neustále opakuje, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Podstatu ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že podle přesvědčení stěžovatele obecné soudy hodnotily nesprávným způsobem důkazy, což ve svém důsledku představuje porušení zásady "in dubio pro reo". Ústavní soud dospěl po posouzení ústavní stížnosti k závěru, že stěžovatelovo tvrzení nemá z hlediska ústavnosti své opodstatnění. Ústavní soud je nucen konstatovat, že obdobné námitky zpochybňující důkazní řízení stěžovatel uplatnil již v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku, a že tyto námitky stěžovatel vznášel v průběhu celého řízení. Soud I. stupně se také těmito námitkami velmi důkladně a podrobně zabýval. Odvolací soud, jak je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí, se zabýval tvrzeními ohledně přibrání znalce z oboru biomechaniky, připomněl podklady pro tento znalecký posudek a posudek znalců z oboru soudního lékařství ohledně kruhovitých oděrků na vnitřních plochách stehen poškozené, jakož některé pasáže a části výpovědi znalce doslova v odůvodnění citoval. V případě tohoto znaleckého posudku neshledal interpretaci předloženou stěžovatelem jako důvodnou, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Zároveň neopomněl připomenout, že soud I. stupně vedle množství svědků vyslechl několik znalců, konstatoval dlouhou řadu jiných důkazů a senát sám provedl ohledání místa činu, přičemž pro stručnost na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni odkázal.
Na základě uvedených skutečností má Ústavní soud za nepochybné, že soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 a §125 tr. řádu. Ústavní soud připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že obecným soudům není možné přikazovat, jak mají důkazy hodnotit z hlediska jejich pravdivosti, závažnosti a zákonnosti. Zásada volného hodnocení důkazů je založena na vnitřním přesvědčení soudce a způsob, jakým obecné soudy vyhodnotí provedené důkazy, je výrazem ústavního principu soudce. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby toto hodnocení znovu "hodnotil" či nahrazoval hodnocením vlastním a to dokonce ani tehdy (jak uvedl již v řadě svých rozhodnutí), kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Samotnou skutečnost, že po vyhodnocení všech provedených důkazů a přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nelze pokládat za důvod opravňující k tvrzení, že došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod. Přijetí jiného stanoviska by stavělo Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
Nelze akceptovat ani námitku stěžovatele ohledně nestrannosti soudce, která se ve vztahu k tvrzením o nepodložených skutkových zjištěních, navíc bez jakékoli ústavněprávní argumentace, jeví jako zcela účelová.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem soudů byly překročeny meze ústavnosti v tom směru, že řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Za této situace soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj