ECLI:CZ:US:2014:4.US.3600.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3600/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Stanislavou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Gutova 40, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013 č. j. 58 Co 377/2013-70 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2013 č. j. 64 EXE 418/2013-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
II.
Obvodní soud pro Prahu 4 citovaným usnesením nařídil k návrhu oprávněné exekuci na majetek povinného (dále jen "stěžovatel") podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2012 č. j. 17 C 14/2012-19, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 č. j. 23 Co 391/2012-30, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 20 650 Kč (náklady předcházejícího řízení a náklady odvolacího řízení) a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Svobodu, Exekutorský úřad Olomouc.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2013 č. j. 58 Co 377/2013-70 potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud poukázal na to, že podkladem pro nařízení exekuce byla citovaná usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze; stěžovatel v odvolání namítl, že pohledávku oprávněné uhradil před nařízením exekuce dne 14. 12. 2012 a dne 20. 12. 2012. Městský soud v této souvislosti zjistil, že žádost o pověření k provedení exekuce, a to včetně návrhu na nařízení exekuce, byla zaslána do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 11. 12. 2012; ten usnesením ze dne 17. 12. 2012 č. j. 48 EXE 2579/2012-25 vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Odvolací soud zdůraznil, že k zaplacení dlužné částky stěžovatelem došlo až po podání návrhu na nařízení exekuce, a protože soud při nařízení exekuce nezkoumá, zda uplatněná pohledávka byla povinným uhrazena (a vychází z tvrzení oprávněného), je odvolací námitka stěžovatele v tomto směru neopodstatněná. Okolnost, zda po podání návrhu na nařízení exekuce stěžovatel povinnost splnil, může být předmětem zkoumání toliko v rámci případného návrhu na zastavení exekuce.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se argumentačně do značné míry shoduje s jeho odvoláním, zdůraznil formalistický a arbitrární postup Obvodního soudu pro Prahu 4 i Městského soudu v Praze, který vedl k vydání nezákonných rozhodnutí, neboť pohledávka oprávněné byla dobrovolně uhrazena "více než půl roku předtím, než Obvodní soudu pro Prahu 4 jako prvoinstanční soud vydal rozhodnutí o nařízení exekuce". Stěžovatel konečně uvedl, že obě usnesení nesou znaky interpretační libovůle, jsou svévolná a chybí jim smysluplné odůvodnění.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustálené interpretace, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, nebo když rozhodnutí trpí ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud dále konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za formalistické, neboť odvolací soud stručně, řádně a jasně (nikoliv svévolně) vysvětlil důvody pro věcné potvrzení rozhodnutí soudu prvostupňového; uvedl, že k zaplacení dlužné částky došlo až po podání návrhu na nařízení exekuce a současně připomněl, že posouzení okolnosti splnění povinnosti stěžovatelem může být předmětem jednání v rámci případného návrhu na zastavení exekuce.
Ústavní soud konečně považuje stěžovatelovu polemiku se závěry zastávanými civilními soudy za jednostrannou a nepodloženou, která navíc trpí kouzlem nechtěného, když stěžovatel, který sám (ač informován) plnění závazků ignoroval, dovozuje nerespektování dobrých mravů u oprávněné či skutkových zjištění u civilních soudů. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spektakulární.
Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež z povahy věci především Městský soud v Praze již přesvědčivě popřel; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně (a dále) připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci obou soudů považuje za logickou, přesvědčivou a tedy i z ústavně právního hlediska za plně akceptovatelnou.
Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu