ECLI:CZ:US:2014:4.US.3603.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3603/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti Roberta Sobotky, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II, 1718/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 49 Co 325/2013-606, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 8. 2013 č. j. 4 C 34/2003-599, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 1, čl. 10 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, usnesením ze dne 5. 8. 2013 č. j. 4 C 34/2003-599 přiznal Okresní soud v Jihlavě soudní znalkyni Ing. Darině Horákové znalečné v celkové výši 14.314,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém zpochybňoval věcnou správnost znaleckého posudku, který byl podle jeho názoru založen na nesprávných premisách, jež neměly oporu ve skutkových zjištěních učiněných v rámci dokazování nalézacím soudem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 49 Co 325/2013-606 shledal odvolání stěžovatele částečně důvodným a změnil usnesení nalézacího soudu tak, že znalkyni Ing. Darině Horákové přiznal snížené znalečné v celkové výši 8.764,- Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká napadenému usnesení soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost pro absenci jakéhokoliv odůvodnění. Za tohoto procesního stavu měl podle názoru stěžovatele odvolací soud usnesení nalézacího soudu zrušit jako nepřezkoumatelné a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Výše odměny znalce je podle názoru stěžovatele ovlivněna věcnou správností znaleckého posudku a stěžovatel v této souvislosti odkazuje na ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), a na ustanovení §25 odst. 2 a §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud přitom nemůže rezignovat na přezkoumání věcné správnosti znaleckého posudku, neboť pak i v těch případech, kdy je znalcem podaný znalecký posudek zcela zjevně věcně nesprávný, by byl fakticky "zakonzervován" právní nárok znalce na přiznanou odměnu (znalečné). Pozdější přezkum věcné správnosti znaleckého posudku nalézacím soudem by totiž již ztrácel smysl, neboť bez ohledu na faktický výsledek takového "přezkoumání" by měl znalec tak jako tak nárok na odměnu již přiznanou předchozím pravomocným unesením soudu. Dále nelze podle stěžovatele přehlížet ani hledisko "hospodárnosti", kdy podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících má znalec právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem. Je třeba nazírat i na strukturu znalečného včetně její časové složky, tj. počtu hodin, které si zpracování znaleckého posudku reálně vyžádalo. Pokud by měl soud bez kritického nazírání automaticky akceptovat jakoukoliv strukturu a výši znalečného, pak by konstitutivní rozhodování o této položce soudem ztratilo racionální smysl a fakticky by postačovalo, aby znalec zaslal účastníkům řízení přímo fakturu s příslušnými platebními údaji. S poukazem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodňuje přípustnost ústavní stížnosti vzhledem k nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V souvislosti s poučením, které Krajský soud v Brně uvedl v napadeném usnesení ze dne 30. 9. 2013 č. j. 49 Co 325/2013-606, podle něhož: "proti tomuto usnesení lze podat dovolání za podmínek ustanovení §237 a §238 o. s. ř. ...; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.", vyslovuje stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčení, že dovolání není přípustné a k důsledkům nesprávného poučení o dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07, ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 732/11 a ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2163/11.
II.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení podaného návrhu, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na stěžovatelově rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. I nadále nicméně platí, že pakliže by následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti.
7. Z obsahu ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů vydaných po 1. 1. 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tak i ustanovení §237 a násl. občanského soudního řádu, vyplývá, že stěžovatel nepodal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ač o této možnosti byl odvolacím soudem řádně poučen. Stěžovatel tak v dané věci nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a jeho návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) návrhem nepřípustným. Pokud stěžovatel argumentuje výše citovanými nálezy Ústavního soudu, pak nejde o argumentaci případnou. Nesprávného poučení o dovolání se týkal pouze nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11 a to v situaci, kdy odvolací soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání.
8. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka