ECLI:CZ:US:1997:4.US.366.96
sp. zn. IV. ÚS 366/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. června 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) ing. K. H., 2) V. H., 3) ing. P. H., 4) V. H., 5) K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1996, čj. 7 A 92/96-16, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1996, čj.
7 A 92/96-16, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž řízení bylo podle ustanovení
§250d odst. 3 o. s. ř. zastaveno, stěžovatelé uvádí, že tímto
rozhodnutím byl porušen článek 10 Ústavy ČR, článek 36, článek 38
a článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
jakož i článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a článek 1 Dodatkového
protokolu Úmluvy, neboť věc nebyla řádně projednána a stěžovatelům
byla znemožněna účinná právní obrana jejich nároků. Z uvedených
důvodů stěžovatelé proto navrhují zrušení napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. V.
Š. ze dne 17. 4. 1997 mimo jiné uvedl to, že správní soudnictví je
postaveno na tom, že žalobu lze podat proti rozhodnutí ve věci
samé, a to proti rozhodnutí orgánu, který rozhodl v posledním
stupni. Rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy
řízení, je rozhodnutím pouhé procesní povahy, o čemž svědčí také
to, že v tomto stádiu řízení správní orgán nezkoumá meritorní
pravomocné rozhodnutí, ale zabývá se pouze tím, zda důvod
uplatněný v návrhu na povolení obnovy řízení je důvodem, aby ve
věci pravomocně skončené bylo jednáno znovu. Pokud by byl
připuštěn přezkum rozhodnutí správních úřadů o nepovolení obnovy
řízení a takováto rozhodnutí správních úřadů byla soudem rušena
podle ustanovení §250j odst. 2 o. s. ř., byla by v praxi vzhledem
ke znění ustanovení §250j odst. 3 o. s. ř. (vázanost správního
orgánu právním názorem soudu) navozena situace, kdy by soud
takovýmto rozhodnutím vlastně nahrazoval rozhodovací činnost
správních úřadů, které jediné jsou podle zákonné úpravy
vyplývající z ustanovení §62 správního řádu oprávněny rozhodovat
o povolení či nepovolení obnovy správního řízení. Z uvedených
důvodů Vrchní soud v Praze navrhuje, aby soudce zpravodaj ústavní
stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou
odmítl, jak se také stalo ve věci obdobného charakteru sp. zn. IV.
ÚS 242/96.
Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad v Praze,
uvedlo ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 1997, že vrchní soud řízení
musel zastavit, protože žaloba směřovala proti rozhodnutí procesní
povahy, které nemůže být předmětem přezkoumávání soudem.
Z uvedených důvodů navrhlo proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice M. A. navrhla rovněž ve svém vyjádření ze
dne 5. 5. 1997 zamítnutí ústavní stížnosti, a to v podstatě
z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí.
Pozemkový fond ČR, jako vedlejší účastník v řízení o ústavní
stížnosti, se přípisem ze dne 9. 4. 1997 tohoto postavení vzdal.
Z obsahu spisu 7 A 92/96 Vrchního soudu v Praze, jakož
i spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu pro Prahu - východ, čj.
PÚ-OŘ 196, 785, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního
úřadu, pozemkového úřadu pro Prahu - východ, z 11. 9. 1995 shora
uvedené spisové značky byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu
řízení vedeného u tohoto pozemkového úřadu pod čj. PÚ 2579/92-R
785-1, PÚ 2672/92-R 785-1, PÚ 621/91-ÚŘ a PÚ 622/91-196-ÚŘ.
Odvolání stěžovatelů, kteří poukazovali na to, že jsou účastníky
řízení ve věci sp. zn. PÚ-2579/92 a PÚ-2672/92, Ministerstvo
zemědělství, Ústřední pozemkový úřad v Praze, rozhodnutím ze dne
26. 1. 1996, čj. 3490/95-3150, zamítlo a napadené rozhodnutí
potvrdilo, když podle jeho názoru v projednávané věci nebyly
splněny podmínky k povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 písm. d) a e) správního řádu. Vrchní soud v Praze, jenž
rozhodoval o žalobě stěžovatelů proti citovanému rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v Praze,
usnesením ze dne 29. 10. 1996, čj. 7 A 92/96-16, řízení podle
ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl vrchní soud, že stěžovatelé byli zamítnutím
návrhu na obnovu řízení dotčeni toliko ve svých právech
procesních, zatímco sféra materiálních práv a povinností zůstala
napadeným rozhodnutím nedotčena. Jde tedy o rozhodnutí procesní
povahy, tato rozhodnutí jsou však z přezkumu soudem vyloučena
vzhledem k ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. V této
souvislosti poukázal vrchní soud na stejné stanovisko, jaké zaujal
tento soud ve svém usnesení z 29. 8. 1994, sp. zn. 7 A 32/94,
publikovaném pod č. 42/1995 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek.
Jakkoli také Ústavní soud má za to, že rozhodnutí správního
orgánu, zamítající návrh na obnovu řízení, není rozhodnutím,
s nímž by byly vždy nutně spojeny hmotněprávní účinky, nesdílí
názor vyslovený v napadeném rozhodnutí, a proto ani názor, k němuž
dospěl Vrchní soud v Praze v již citovaném publikovaném
rozhodnutí, že totiž rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí
návrhu na obnovu správního řízení (§62 a násl. zákona č. 71/1967
Sb.) je rozhodnutím procesní povahy, jež jako takové nemůže být
přezkoumáváno soudem. I když v této fázi řízení rozhodnutí
správního orgánu vykazuje navenek znaky rozhodnutí procesní
povahy, může totiž ve skutečnosti implikovat i hmotněprávní
aspekty. Je-li kupř. důvodem obnovy řízení podle ustanovení §62
odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), to, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které
mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení
uplatněny bez zavinění účastníka řízení, zdá se být zjevné, že
každá "nová skutečnost" je v určité relaci k "předchozí
skutečnosti", jinými slovy podmínku "novosti" skutečnosti možno,
a také nutno, zkoumat pouze ve vztahu ke skutečnostem relevantním
pro původní rozhodnutí. Obdobně je vzhledem k písm. e) citovaného
ustanovení zcela evidentní, že je-li důvodem obnovy i to, že
určité, pro původní rozhodnutí relevantní, důkazy, se ukázaly
nepravdivými, je správní orgán rozhodující o povolení obnovy
vystaven nezbytnosti hodnocení právě i těchto dosavadních důkazů.
Nikoli v neposlední řadě možno poukázati i na písm. c) citovaného
ustanovení zakládající důvod obnovy v případě, kdy nesprávným
postupem správního orgánu byla účastníkovi řízení odňata možnost
účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí
a nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení. K argumentům
uvedeným ve vyjádření vrchního soudu třeba ještě dodat, že pro
posouzení podmínek přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy ve
smyslu ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. je určující to, zda
takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické
nebo právnické osoby, ke kterémužto zásahu může dojít
i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotněprávními
aspekty. Také argumentace vrchního soudu, pokud se týče
nepřípustnosti nahrazování rozhodovací činnosti správních úřadů
v takovýchto případech, jeví se Ústavnímu soudu jít stranou
podstaty věci. Ani v tomto případě, obdobně jako v jiných
případech, nejde o vytýkané nahrazení rozhodovací činnosti
správních úřadů, ale o posouzení jejich zákonnosti, v rovině
rozhodovací činnosti Ústavního soudu pak o posouzení, zda tato
rozhodnutí jsou či nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy,
kteréžto posouzení nelze proto podle názoru Ústavního soudu ani
v otázce obnovy správního řízení předem vyloučit. Tento názor
Ústavního soudu není nijak v rozporu se závěry, k nimž dospěl
Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 242/96, neboť uvedená věc se
týkala jiné problematiky, totiž přezkoumávání daňového rozhodnutí
ve smyslu ustanovení §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud má proto ze všech uvedených důvodů za to, že
rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního
řízení (§62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb.) není v naznačeném
směru rozhodnutím pouhé procesní povahy, a že proto není vyloučeno
jeho přezkoumání v řízení podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř.
Jestliže tedy Vrchní soud v Praze v projednávané věci řízení
s poukazem na ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. podle
ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil, porušil tím ústavně
zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 36 odst. 1, článku
38 odst. 2 Listiny, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud
proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. června 1997