ECLI:CZ:US:2016:4.US.3687.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3687/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky Ing. Zuzany Gruberové, právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, za vedlejšího účastenství Torna buoni, s. r. o., se sídlem Karlova 152/19, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2014, č. j. 24 C 54/2012-83, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014, č. j. 24 C 54/2012-88, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 č. j. 14 Co 21/2015-111 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. 26 Cdo 2623/2015-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 12. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice se ve vztahu ke stěžovatelce domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1, stanovení povinnosti vyklidit ve stížnosti popsanou bytovou jednotku. Vedlejší účastnice přitom tvrdila, že dne 18. 11. 2011 dala navrhovatelce výpověď z nájmu bytu, která jí měla být doručena dne 21. 11. 2011. Stěžovatelka nepodala v 60denní lhůtě žalobu o neplatnost výpovědi k místně příslušnému soudu.
Soud prvního stupně shledal výpověď z nájmu bytu absolutně neplatnou, neboť v ní absentuje závazek vedlejší účastnice zajistit stěžovatelce odpovídající bytovou náhradu. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost vyklidit spornou bytovou jednotku a uhradit žalobkyni příslušné náklady řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se odvolací soud nesprávně zabýval otázkou doručení výpovědi z nájmu bytu, neboť tuto otázku již nelze řešit v řízení o vyklizení bytu. Dále se odvolací soud neztotožnil s tím, jak nalézací soud hodnotil absolutní neplatnost výpovědi pro neurčitost. Výpověď byla dána v době, kdy bylo zákonné ustanovení §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. novelizováno a povinnost pronajímatele učinit závazek k bytové náhradě již odpadl. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí výpověď z nájmu bytu nebyla vůbec doručena a pakliže se o této dozvěděla až v řízení o podané žalobě na vyklizení bytu, nezbývá jí, než se bránit a tvrdit, že jí výpověď nebyla řádně doručena, a to právě v tomto řízení. Stěžovatelka namítá, že nedoručení výpovědi z nájmu namítala v první možný moment, tedy v řízení o žalobě na vyklizení. Přistoupením na argumentaci soudů, že otázku platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je možno řešit pouze v řízení o neplatnosti výpovědi, v tomto případě znamená odejmutí práva na přezkum toho, zda výpověď vykazuje formální správnost a zda byla řádně doručena. Podle stěžovatelky není v předmětném případě zřejmé, zda nastaly účinky doručení výpovědi z nájmu či nikoliv. S doručením výpovědi z nájmu bytu je spjat počátek prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost výpovědi. Nebyla-li navrhovatelce výpověď řádně doručena, nemohla nikdy počít plynout lhůta pro podání žaloby o neplatnost výpovědi. Výše nastíněnými otázkami se obecné soudy podle stěžovatelky řádně nezabývaly, čímž došlo k odnětí možnosti projednání věci před soudem. Uvedené je pak rozporné s hlavou V. Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba konstatovat, že obecné soudy se s argumentací stěžovatelky řádně vypořádaly, byť způsobem, s nímž tato nesouhlasí. Obecné soudy vyšly ve své činnosti z ustálené judikatury, podle níž, uplynula-li lhůta stanovená v §711 odst. 3 o. z. k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi, pak se již nelze touto otázkou zabývat v řízení o vyklizení bytu.
Podle náhledu Ústavního soudu nelze uzavřít, že by po podání návrhu na vyklizení bytu nebylo lze se žalobou domáhat neplatnosti výpovědi u soudu. Z ustanovení §711 odst. 3 mimo jiné vyplývá, že výpověď musí být doručena. Od tohoto doručení pak začíná plynout lhůta 60 dnů, v níž může dát nájemce žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Má-li stěžovatelka za to, že jí nebylo řádně doručeno, jak uzavřel nalézací soud, mohla podat žalobu na neplatnost výpovědi ve lhůtě 60 dnů od okamžiku, kdy se o výpovědi dověděla. Tím by učinila spornou otázku doručení výpovědi a obecné soudy by se jí musely ve výše nastíněném smyslu zabývat. Z napadených rozhodnutí obecných soudů a ani z ústavní stížnosti samotné nevyplývá, že by stěžovatelka takovou žalobu podala. Za této situace nelze dospět k závěru, že by obecné soudy rezignovaly na ochranu jejich práv, natož, aby se dopustili zásahu do jejich základních práv a svobod.
Nad nezbytnou míru odůvodnění lze uvést, že stěžovatelka se ve svém návrhu snažila primárně zpochybnit samotné doručení výpovědi, nicméně z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se touto otázkou dostatečně zabýval, když se nespolehnul na formální údaj z doručenky, ale provedl výslech poštovní doručovatelky. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je navíc zjevné, že výpověď byla zaslána též právnímu zástupci stěžovatelky. Tato skutečnost v ústavní stížnosti zpochybněna nebyla. I kdyby daný advokát nebyl zmocněn zastupovat svoji mandantku právě v této věci, je jeho povinností postupovat v nejlepším zájmu klientky a tudíž ji o došlé výpovědi informovat.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu