ECLI:CZ:US:2000:4.US.371.2000
sp. zn. IV. ÚS 371/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. t. č. Vazební věznice, P. P. 5, 140 57 Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. M. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 To 243/2000-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2000,
čj. 6 To 243/2000-36, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel mimo jiné
uvádí, že v daném případě neexistují a nebyly ani zjištěny žádné
konkrétní skutečnosti svědčící pro uvalení vazby, a proto
z tohoto, jakož i dalších, důvodů se domáhá zrušení napadeného
usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 10.
8. 2000 poukázal na své stanovisko vyjádřené v napadeném
rozhodnutí s tím, že k němu nemá co dodat či změnit.
Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ústí nad
Labem uvedlo ve svém vyjádřené ze dne 22. 8. 2000, že
z vyšetřovacího spisu jsou zřejmé naprosto konkrétní údaje
o možném ovlivňování svědků či spoluobviněných a možné manipulaci
s důkazy. Z těchto, jakož i dalších, důvodů nepovažuje podanou
ústavní stížnost za opodstatněnou.
Z obsahu spisu 40 Nt 149/2000 Okresního soudu v Ústí nad
Labem Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 4.
3. 2000, čj. 40 Nt 149/2000-7, byl stěžovatel podle §68 trestního
řádu za použití §67 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených
v §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu vzat do vazby dnem 3. 3.
2000. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že dosud
zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které
stěžovateli bylo sděleno obvinění, jím byly spáchány, vykazují
znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4
trestního zákona, že vyšetřování trestné činnosti je teprve
v počátcích, již nyní je však evidentní, že se na trestné činnosti
měly podílet i další, doposud nevyslechnuté, osoby a bude třeba
provést výslechy velkého počtu svědků. Hrozí tedy důvodná obava,
že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté osoby či jiným
způsobem mařit objasnění skutečností významných pro trestní
stíhání, splňující vazební podmínku podle §67 odst. 1 písm. b)
trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud
v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že tuto stížnost podle
ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl, když
v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že při rozhodování ohledně
existence vazebních důvodů nejde o meritorní zjišťování následků
předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 trestního řádu, ale
o konstatování okolností, které obavy z daného následku
předpokládaného citovaným ustanovením vazbu odůvodňují.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu
obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní
skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud
soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit
objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tato, tzv.
koluzní vazba, je tedy na místě, jestliže v posuzovaném případě
jsou shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že
obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností důležitých pro
objasnění věci. Jak Ústavní soud zdůraznil již v celé řadě svých
nálezů, a to shodně i se stanoviskem zaujatým v Komentáři
k trestnímu řádu (1. vydání 1995, str. 263), tento vazební důvod
je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených
s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření
skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být
koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, např. počátek
vyšetřování, kterého se dovolávají obecné soudy, rozsáhlost
dokazování, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující
obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má. Rozhodnutí obecných
soudů jsou však v tomto směru zcela vágní, neboť uvedení jakékoli
konkrétní skutečnosti postrádají a v tomto směru jsou proto
i nepřezkoumatelná.
Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručeného práva
zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. září 2000